LETOPISY NARNIE - LEV, ČARODĚJNICE A SKŘÍŇ [DOKONČENO]

6. Kapitola

„Pršanda by sebou mohla mrsknout," ozvala se po chvíli Zuzana. „Už jsem celá ztuhlá."
„A hnusně tu smrdí kafr," poznamenal Edmund.
„V kapsách těch kabátů ho bude plno," řekla Zuzana. „Proti mo- lům."
„Něco mě tlačí do zad," řekl Petr.
„Něco studenýho, ne?" zeptala se Zuzana.
„No jo, máš pravdu! Je to studený," řekl Petr. „Hrome, a je to taky
mokrý! Co to tu s tím je?! Sedím na něčem mokrým. A je to furt mokřejší."
S jistými obtížemi se postavil.
„Pojďte ven," řekl Edmund, „už jsou pryč."
Vtom Zuzana vykřikla a všichni se ptali, co se jí stalo. „Vždyť já
se opírám o strom!" řekla Zuzana. „A podívejte, támhle se vyjasňu- je!"
„Hrome, no jo," řekl Petr, „a koukejte, tady - a tady - jsou tu všu- de stromy. A to mokrý je sníh. Tak mám pocit, že jsme se nakonec přece jen dostali do toho Lucinčinýho lesa."
Teď už o tom nebylo pochyb a všechny čtyři děti mžouraly v ost- rém světle zimního dne. Za nimi visely na ramínkách kabáty, před nimi stály zasněžené stromy.
Petr se okamžitě obrátil k Lucince.
„Nezlob se, že jsem ti nevěřil," řekl. „Moc mě to mrzí. Podáš mi ruku?"
„To se ví," pravila Lucinka a učinila tak.
„Tak," řekla Zuzana, „a co teď?"
„Jak to, co teď," řekl Petr. „To je přeci jasný: prozkoumáme tady-
ten les."
„Brrr," řekla Zuzana a zadupala, „je tady parádní zima. Nevez-
mem si na sebe ňáký ty kabáty?"
„Nejsou naše," řekl Petr pochybovačně.

„Pršanda by sebou mohla mrsknout," ozvala se po chvíli Zuzana. „Už jsem celá ztuhlá."
„A hnusně tu smrdí kafr," poznamenal Edmund.
„V kapsách těch kabátů ho bude plno," řekla Zuzana. „Proti mo- lům."
„Něco mě tlačí do zad," řekl Petr.
„Něco studenýho, ne?" zeptala se Zuzana.
„No jo, máš pravdu! Je to studený," řekl Petr. „Hrome, a je to taky
mokrý! Co to tu s tím je?! Sedím na něčem mokrým. A je to furt mokřejší."
S jistými obtížemi se postavil.
„Pojďte ven," řekl Edmund, „už jsou pryč."
Vtom Zuzana vykřikla a všichni se ptali, co se jí stalo. „Vždyť já
se opírám o strom!" řekla Zuzana. „A podívejte, támhle se vyjasňu- je!"
„Hrome, no jo," řekl Petr, „a koukejte, tady - a tady - jsou tu všu- de stromy. A to mokrý je sníh. Tak mám pocit, že jsme se nakonec přece jen dostali do toho Lucinčinýho lesa."
Teď už o tom nebylo pochyb a všechny čtyři děti mžouraly v ost- rém světle zimního dne. Za nimi visely na ramínkách kabáty, před nimi stály zasněžené stromy.
Petr se okamžitě obrátil k Lucince.
„Nezlob se, že jsem ti nevěřil," řekl. „Moc mě to mrzí. Podáš mi ruku?"
„To se ví," pravila Lucinka a učinila tak.
„Tak," řekla Zuzana, „a co teď?"
„Jak to, co teď," řekl Petr. „To je přeci jasný: prozkoumáme tady-
ten les."
„Brrr," řekla Zuzana a zadupala, „je tady parádní zima. Nevez-
mem si na sebe ňáký ty kabáty?"
„Nejsou naše," řekl Petr pochybovačně. mělkého údolí a pak až ke dveřím do jeskyně. Ale tam je očekávalo strašné překvapení.
Dveře byly vylomeny z pantů a rozmláceny na kousky. Jeskyně uvnitř byla tmavá a studená, plná zatuchlého pachu, jako bývá tam, kam už několik dní nikdo nevkročil. Dveřmi tam napadal sníh a smí- sil se na zemi v mazlavou kaši s něčím černým, zřejmě to byl popel a oharky z krbu. Někdo je rozházel po pokoji a rozdupal. Všude se vá- lely střepy nádobí a obraz faunova tatínka byl nožem rozřezán na cá- ry.
„No nazdar, ti to tu zřídili," řekl Edmund. „Ani jsme sem nemuse- li chodit."
„Co je tohle?" řekl Petr a shýbl se, neboť si všiml kusu papíru, přibitého skrz koberec k podlaze.
„Je tam něco napsáno?" ptala se Zuzana.
„Asi jo," odpověděl Petr. „Ale v tý tmě to nemůžu přečíst. Pojďte ven."
Vyšli na denní světlo, shlukli se kolem Petra a ten z papíru přečetl toto:
Původní obyvatel tohoto místa, faun Tumnus, byl vzat do vazby na základě obvinění z velezrady proti Jejímu Veličenstvu Jadis, královně Narnie, paní na Cair Paravel, vládkyni Osamělých ostrovů atd., z přechovávání nepřátel Jejího Veličenstva, ukrývání špehů a bratříč- kování s lidmi.

AŤ ŽIJE KRÁLOVNA!

Děti chvilku ani nedýchaly.
„No, že by se mi to tu nějak kór zvlášť líbilo..." začala pak Zuza- na.
„Kdo to je, ta královna Narnie, Lucinko?" ptal se Petr. „Víš o ní něco?"
„To vůbec není opravdická královna," odpověděla Lucinka. „To je šeredná čarodějnice, Bílá čarodějnice. Každej ji tu nenávidí. Za- klela celou zemi, takže je pořád zima a nikdy vánoce."
podepsán Fenris Ulf, náčelník tajné policie
Hm, já teda nevím, jestli má cenu chodit dál," ozvala se Zuzana. „Nezdá se mi tu moc bezpečno a že bych se nějak bavila, to taky ne. A je čím dál větší zima a nemáme s sebou nic k jídlu. Pojďte domů."
„Ale to přece nejde!" vykřikla Lucinka. „Copak to nevidíš? Teď se nemůžem jen tak sebrat a jít domů. To je všechno kvůli mně, co se stalo tomu chudákovi faunovi. Schoval mě před čarodějnicí a dovedl zpátky. To je to přechovávání nepřátel a bratříčkování s lidmi. Mu- síme se pokusit ho zachránit."
„No, my jsme na to určitě ty pravý," poznamenal Edmund, „když ani nemáme nic k jídlu."
„Ty drž hubu," poradil mu Petr, který na něj měl pořád ještě po- řádný vztek. „Co myslíš ty, Zuzko?"
„Ne, že bych tím byla nějak nadšená, ale myslím, že má Lucinka pravdu," řekla Zuzana. „Nemám chuť jít ani o krok dál a mrzí mě, že jsem sem vůbec lezla. Ale pro toho pana Jakjensejmenuje - pro toho fauna musíme asi fakt něco udělat."
„Taky bych řekl," pravil Petr. „To se ví, že mi vadí, že tu nemáme nic k jídlu. Skoro bych byl pro to se vrátit a trochu probrat špajz, jen- že mám dojem, že vůbec není jistý, že se sem pak dostaneme zpátky. Takže musíme jít dál."
„To je fakt," řekly obě dívky.
„Jen kdybysme věděli, kam toho chudáka zavřeli," řekl Petr.
Stáli chvíli tiše a přemýšleli, co si počít, když vtom Lucinka zvo-
lala: „Koukejte, červenka! A jakej má krásně červenej krček! To je první pták, co tu vidím. Víte, co si myslím? Třeba umějí ptáci v Nar- nii mluvit. Dívá se na nás, jako by nám chtěla něco říct!" Obrátila se k července a pravila: „Dobrý den, paní Červenko. Můžete nám, pro- sím vás, říct, kam odvedli fauna pana Tumnuse?" Jak to říkala, po- stoupila o krok k července. Ta popolétla kousek dál a usadila se na nejbližším stromě. Pak k nim obrátila hlavičku a podívala se na ně tak naléhavě, jako by jim všechno dobře rozuměla. Všechny děti mimoděk postoupily o kousek blíž. A červenka zase popoletěla na nejbližší strom a zase se na ně podívala (nikdy byste nevěřili, že mů- že mít červenka takhle červené hrdlo a takhle jasná očka).
„Vidíte?" řekla Lucinka. „Myslím, že vážně chce, abysme šli za ní." Mně to taky připadá," řekla Zuzana, „co ty na to, Petře?"
„No, můžem to aspoň zkusit," řekl Petr.
A opravdu se čím dál tím víc zdálo, že je červenka vede. Poleto-
vala ze stromu na strom, vždycky kousek před nimi, ale nikdy tak da- leko, aby ji ztratili z očí. Tak začali všichni postupovat hloub do lesa, mírně z kopce. Vždycky, když červenka vzlétla, snesla se z větve na zem sprška sněhu. Pak se mraky začaly trhat, vykouklo zimní slunce a sníh kolem se zatřpytil, až oči přecházely. Šli už asi půl hodiny, obě děvčata vpředu, když Edmund zpomalil a obrátil se k Petrovi:
„Jestli se dokážeš přemoct a chvilku mě poslouchat, povím ti ně- co, co by sis měl dobře rozmyslet."
„Copak?" ptal se Petr.
„Pssst, ne tak nahlas," zašeptal Edmund. „Nechci polekat holky. Ale pochopils, co vlastně děláme?"
„Ne, co?" tázal se Petr také šeptem.
„Jdeme za někým, koho vůbec neznáme. Jak víme, na čí straně ten pták je? Co když nás vede do pasti?"
„To je šeredná myšlenka. Jenže, víš - zrovna červenka. Ve všech pohádkách, co znám, je to hodnej pták. Červenka určitě nebude na špatný straně."
„A když už jsme u toho, jak víš, která strana je ta dobrá? Jak víš, že jsou v právu faunové, a ne královna (ano, ano, slyšeli jsme, že je to čarodějnice). Nevíme o žádným vlastně vůbec nic."
„Faun přeci Lucinku zachránil."
„Jistě. Říkal to. Ale co my můžeme vědět. A ještě něco. Jestlipak víme, jak se odsaď dostaneme zpátky domů?"
„Do prkýnka," pravil Petr. „To mě nenapadlo!" „Hm, a oběd taky ve hvězdách," dodal Edmund.