LETOPISY NARNIE - LEV, ČARODĚJNICE A SKŘÍŇ [DOKONČENO]

13. Kapitola

A teď už se vrátím k Edmundovi. Než čarodějnice konečně zasta- vila, ušel už mnohem delší kus cesty, než si kdy myslel, že by vůbec někdo mohl ujít. A jakmile se to stalo - byli zrovna v jedné ponuré rokli, stísněné odevšad hustými smrky a tisy - Edmund prostě padl tváří k zemi a zůstal ležet bez vlády, bez hnutí a bez jediné myšlen- ky; bylo mu dokonce i jedno, co bude dál, jen když ho nechají v kli- du ležet. Pro únavu už ani necítil žízeň a hlad. Vedle něj spolu čaro- dějnice a skřítek potichu rozmlouvali.
„Ne, Vaše Veličenstvo," řekl skřítek, „teď už to nemá cenu. Teď už se ke Kamennému stolu jistě dostali."
„Snad nás tu vlk najde a poví nám, co se tam děje," řekla čaroděj- nice.
„A i kdyby, nebude to nic veselého."
„Na Cair Paravel jsou čtyři trůny," přemýšlela čarodějnice. „Bu- dou-li králové jen tři, proroctví se nenaplní."
„Je vůbec potřeba o tomhle uvažovat, teď, když je tu on?" namítl skřítek. Dosud se neodvážil Aslanovo jméno vyslovit.
„Třeba zas brzy odejde. A pak si to s těmi třemi vyřídíme."
„Přesto bychom si asi tohohle" - a skřítek kopl do ležícího Ed- munda - „měli nechat jako rukojmí."
„Ano, to bych také řekla," ušklíbla se čarodějnice. „Aby jim neda- lo moc práce ho zachránit, viď?"
„V tom případě není radno otálet," pravil skřítek.
„Ráda bych to nechala, až budeme u Kamenného stolu," řekla ča- rodějnice, „tam je to pravé místo. Tam se to vždycky dělávalo."
„Teď to bude ještě dlouho trvat, než se nám podaří vrátit Kamen- ný stůl jeho původnímu účelu," řekl skřítek.
„Máš pravdu," připustila čarodějnice. „Tak dobrá, začneme."
V tu chvíli se větve rozhrnuly a před nimi stanul vlk, celý naježe- ný a udýchaný.
„Viděl jsem je," zavrčel. „Jsou u Kamenného stolu a on je tam ta- ké. Mého velitele zabili. Byl jsem tam v křoví, všechno jsem to viděl. Udělal to jeden syn Adamův. Utíkejte! Utíkejte!"
„Ne," pravila čarodějnice, „není třeba utíkat. Ty běž, svolej všechny naše věrné a přikaž jim, ať se sem za mnou vydají co nej- rychleji. Svolej obry a vlkodlaky, svolej víly stromů, které jsou na naší straně. Svolej mrchožrouty a lidožrouty, jezinky a bludičky. Svolej upíry, ježibaby, strašidla, minotaury, svolej skřítky z mandra- gory. Bude boj! Proč ne? Nemám snad svou hůlku? Neobrátí se je- jich vojsko v kámen, sotva se přiblíží? Běž a pospěš si. Já tady mu- sím vyřídit ještě jednu maličkost."
Vlk sklonil hlavu, otočil se a odběhl.
„Stůl tedy nemáme," pravila pak čarodějnice. „Počkejme... nejlep- ší asi bude ho přivázat ke stromu."
Skřítek přinutil Edmunda vstát, pak ho dostrkal ke stromu a pevně ho přivázal. Čarodějnice sňala svůj svrchní plášť. Paže měla teď holé a přízračně bílé. Byly tak bílé, že Edmund v tom šeru nevnímal téměř nic jiného.
„Připrav oběť," rozkázala čarodějnice. Skřítek rozepjal Edmundo- vi košili a obnažil mu krk. Pak ho uchopil za vlasy a stáhl mu hlavu dozadu, takže musel zvednout bradu. V tu chvíli uslyšel Edmund zvláštní zvuk - bzučení nebo hvízdání - nejprve nevěděl, co to je. Pak pochopil. Takhle se brousí nůž.
Tu se ze všech stran ozval pokřik - dusot kopyt a svištění křídel - výkřik čarodějnice - spousta hluku všude kolem. Někdo rozvázal je- ho pouta. Silné paže ho objaly a přívětivé, syté hlasy říkaly: „Položte ho." „Dejte mu napít vína." „Tu máš, napij se." „Vydrž." „Za chvíli budeš v pořádku."
Pak zaslechl hlasy, které nehovořily k němu, nýbrž jeden k dru- hému: „Co je s čarodějnicí?" „Myslel jsem, že ji držíš." „Co jsem jí vyrazil ten nůž, už jsem ji neviděl." „Chytal jsem toho skřítka." „Chcete snad říct, že utekla?" „Všechno najednou se stihnout nedá." „Tady něco je. Ne, to je jen pařez," a pak už o sobě nevěděl.
Pak se kentauři, jednorožci, jeleni a ptáci (byla to samozřejmě zá- chranná výprava, vyslaná Aslanem) vydali i s Edmundem zpět ke Kamennému stolu. Dost by se asi podivili, kdyby věděli, co se bude dít v rokli po jejich odchodu!
Bylo úplné ticho a měsíc teď svítil jasněji, takže byste mohli v je- ho světle rozpoznat na dně rokle starý pařez a veliký balvan. A kdy- byste se na ně pozorně zadívali, možná by vám začaly připadat nějak divné. Pak byste si uvědomili, že ten pařez vypadá zrovna jako malý, tlustý mužíček, přikrčený k zemi. A kdybyste je pozorovali dost dlouho, viděli byste také, jak se pařez zvedá a jde k balvanu a jak se balvan napřimuje a něco mu říká - neboť ve skutečnosti to nebyl žádný pařez a balvan, ale skřítek a čarodějnice. Ona prostě uměla mimo jiné i způsobit, že věci vypadaly jinak, než jaké ve skutečnosti byly. A ve chvíli, kdy přišla o nůž, měla dost duchapřítomnosti svého umění využít. Svou hůlku měla přitom stále u sebe, takže ta teď byla také v pořádku.
Když se naše tři děti ráno probudily (spaly tu noc na vysoko na- stlaných poduškách ve stanu), hned se od pana Bobra dozvěděly, že byl jejich bratr v noci zachráněn a dopraven do tábora; a tou dobou je s Aslanem. Hned jak se nasnídaly, vyšly tedy ven a spatřily Aslana a Edmunda, jak se spolu procházejí sami dva orosenou trávou. Není třeba vám povídat (ostatně to nikdo neslyšel), co Aslan říkal - ale byl to rozhovor, na jaký Edmund nikdy nezapomněl. Když se ostatní při- blížili, Aslan se k nim obrátil.
„Tady je váš bratr," řekl jim. „A - není třeba mu připomínat minu- lost."
Edmund každému podal ruku a každému se omluvil; a všichni ho ujistili, že se na něj nezlobí. A pak se všichni snažili ještě něco dodat - víte, něco dobrého a obyčejného, jako že už je zase všechno po starém - a nikoho samozřejmě nenapadlo vůbec nic. Ale než se stačili začít cítit opravdu trapně, přistoupil k nim jeden leopard a pravil:
„Výsosti, je tu posel z nepřátelského tábora a prosí o slyšení." „Ať předstoupí," rozkázal Aslan.
Leopard odběhl a za chvíli se vrátil s jedním skřítkem.
„Jak zní tvé poselství, synu země?" tázal se Aslan.
„Její Veličenstvo královna Narnie a vládkyně Osamělých ostrovů žádá o volný průchod do vašeho ležení," odpověděl skřítek, „aby si s vámi mohla pohovořit o věci, která se týká stejnou měrou vás i jí." „Královna Narnie!" zvolal pan Bobr. „U všech hromů...!"
„Klid, bobře," řekl Aslan. „Už brzy bude každý nosit to jméno, které mu patří. Do té doby se však nebudeme hádat o slova. Řekni své paní, synu země, že může svobodně přijít a já jí zaručím bezpeč- nost pod tou podmínkou, že nechá svou hůlku u tamtoho velkého du- bu."
Tato podmínka byla schválena a oba leopardi se vydali se skřít- kem zpátky, aby dohlédli na řádné dodržení. „Ale co když je promění v kámen?" pošeptala Lucinka Petrovi. Leopardům samotným se možná honily hlavou podobné myšlenky; každopádně byli celí naje- žení a švihali ocasem sem a tam - jako když kočka vidí podezřelého psa.
„Neboj, všechno bude v pořádku," pošeptal zase Petr. „Kdyby ne- bylo, neposílal by je."
O chvíli později vstoupila na planinu sama čarodějnice a zamířila přímo k Aslanovi. Ty z dětí, které ji dosud nespatřily, ucítily, jak jim po zádech přeběhl mráz, a mezi zvířaty se tu a tam ozvalo temné za- vrčení. Třebaže slunce jasně svítilo, všem byla pojednou zima. Jedi- ní, kdo vypadali úplně klidně, byli Aslan a čarodějnice sama. Bylo to velmi zvláštní, vidět ty dva obličeje - jeden zlatý, druhý mrtvolně bledý - tak blízko u sebe. Ale čarodějnice se nepodívala Aslanovi přímo do očí - toho si paní Bobrová zvlášť povšimla.
„V tvém táboře je zrádce, Aslane," řekla čarodějnice. Všichni sa- mozřejmě věděli, koho tím myslí. Ale Edmund sám po tom všem, co prožil, a po tom dnešním rozhovoru už přestal myslet na sebe. Tiše stál a nespouštěl oči z Aslana. Na tom, co říkala čarodějnice, tolik nezáleželo.
„Tebe nezradil," odpověděl Aslan.
„Zapomněl jsi snad na Světovládnou magii?" zeptala se čaroděj- nice.
„Dejme tomu, že zapomněl," pravil Aslan. „Pověz mi o ní."
„Zrovna tobě o ní budu povídat!" zvolala čarodějnice a mluvila dále hlasem stále pronikavějším: „Tobě budu povídat, co je vytesáno na Kamenném stole, vedle kterého stojíš! Tobě budu povídat, co je vyryto na oštěp hluboko v kmeni Stromu Světa! Tobě budu povídat, co stojí psáno na žezle Zámořského císaře! Snad si tedy aspoň pama- tuješ na kouzlo, na němž Císař postavil Narnii. Víš, že každý zrádce náleží mně. Víš, že za každou zradu mám právo zabít." „Jo tak," ozval se pan Bobr. „Tak už vím, kdes vzala tu drzost ří- kat si královna. Dělalas Císaři kata!"
„Klid, bobře," zavrčel tiše Aslan.
„To lidské stvoření je tedy moje," pokračovala čarodějnice. „Pro- padá mi krví i životem."
„Tak pojď a vem si ho!" zvolal hrozným hlasem býk s lidskou hlavou.
„Hlupáku," divoce se ušklíbla, téměř zavrčela čarodějnice, „snad si nemyslíš, že mi tvůj pán může upřít moje práva pouhou silou! Pří- liš dobře zná Světovládnou magii. Příliš dobře ví, že nedostanu-li krev, která mi podle zákona náleží, znamená to zkázu celé Narnie."
„To je pravda," pravil Aslan. „Plně to přiznávám."
„Ach, Aslane," špitla Zuzana Lvu do ucha, „nemohli bysme - ne- dovolíš to přece, viď, že ne! Nemohli bysme s tou Světovládnou magií něco udělat? Nedala by se nějak zrušit?"
„Zrušit Císařovu magii?" opakoval Aslan a obrátil k ní hlavu s nepatrným zamračením. A nikdo už se neodvážil navrhnout něco po- dobného.
Edmund stál vedle Aslana z druhé strany, s očima stále ještě upře- nýma na jeho tvář. Měl pocit, že se dusí, a uvažoval, má-li něco říci. Ale pak pochopil, že tu není nic, co by měl říci, a nic, co by měl dě- lat, jenom čekat a potom poslechnout.
„Odstupte všichni zpátky," rozkázal Aslan. „Promluvím si s čaro- dějnicí o samotě."
Všichni poslechli. Následovaly mučivé chvíle, kdy nikomu ne- zbývalo než nečinně čekat, zatímco spolu Lev a čarodějnice potichu, horlivě rozmlouvali. „Ede, Ede," vyhrkla Lucinka a dala se do pláče. Petr stál zády k ostatním a díval se do dálky na moře. Manželé Bob- rovi stáli ruku v ruce, hlavy sklopené. Kentauři neklidně podupávali. Ale pak se všechno úplně utišilo, takže byly slyšet i nepatrné zvuky jako třeba čmeláka, letícího kolem, nebo ptáky dole v lese, nebo šus- tění větru v trávě. A čarodějnice s Aslanem stále ještě rozmlouvali.
Konečně zaslechli Aslanův hlas. „Můžete se vrátit," pravil. „Je to dohodnuto. Čarodějnice se vzdala nároku na krev vašeho bratra." Po celé planině se ozvalo jediné veliké oddechnutí a potom polohlasé rozhovory. Všichni se vraceli zpátky k Aslanovu trůnu. Čarodějnice, divokou radost v očích, byla už na cestě zpátky, ale ještě se otočila a zeptala:
„A kdo mi zaručí, že dodržíš slovo?"
Tu Aslan povstal ze svého trůnu a strašlivě zařval - jeho tlama s obrovskými tesáky se otvírala stále víc a jeho řev stále mohutněl - a čarodějnice nejprve strnula s ústy dokořán, načež si vykasala sukně a spasila se útěkem.