blå ; lesbian

vi

*

amya: máš dneska čas? hlásí že bude hezky a já potřebuju domalovat obraz do školy, tak že by jsme mohli jít na útesy..

neubránila jsem se úsměvu, a rychle odeslala odpověď. oči už se mi zavírali - ještě aby ne o půl druhé ráno - takže jsem telefon vypla, a položila na stoleček.

olivia ze spánku něco zamumlala, a já se přetočila na bok, protože ač jsem byla šíleně unavená a oči jsem stěží držela otevřené, nešlo mi usnout.

už to bylo přes měsíc co jsem amyu znala, a přes dva týdny co jsem si s ní pravidelně po večerech psala. vždycky jedna z nás tý druhý v deset napsala a kolikrát jsem chatovali až do tří do rána, o víkendu kolikrát i do pěti.

probrali jsme všemožný témata, od toho, jaký sýr je nejlepší, přes záhady vesmíru až po norskou politiku, který ale ani jedna z nás nerozuměla, takže jsme prostě jen googlovali obrázky norskejch politiků a pak jsme vymýšleli kdo by se k nim hodil a jak asi vypadá jejich ložnice.

občas jsme byli obě šíleně unavený ale ani jedna nechtěla jít spát, takže jsem si posílali smajlíky a gify, dokud jsme u telelfonu neusly.

když amya ráno neměla přednášku, schválně mi v jedenáct hodin, neboli v hodinu kdy většinou vstala, posílala zprávy o tom jak mi tu školu nezávidí, a že se krásně vyspala, a neskončila s tím dokud jsem ji neodepsala.

a já si to bez těhlech nocí už neuměla  představit.

*

vyndala jsem si sluchátka z uší, když jsem si všimla amyi stojící vedle stromu, poblíž útesu na kterém jsme spolu byli naposledy.

vlasy měla svázané v rozcuchaném drdolu, na sobě modré vintage džíny, v nich zastrkanou bravenou mikinu, na zádech batoh a v podpaždí držela pravděpodobně stojan s plátnem.

připadalo mi neuvěřitelné jak mění tyhle svoje dvě 'oblíkací' stránky. jednou přišla oblečená jako chodící retro/vintage, a už nadálku z ní zářila ta umělkyně, ta malířka kterou byla, a jindy zase vypadala tak moc elegantě, že jsem až pochybovala jestli opravdu vidím amyu, protože takový styl k ní nepatřil.

mávla na mě, když si všimla že k ní přicházím, a odstoupila od stromu.

pozdravili jsme se, a v tichosti došli na útes, na ten samý jako poprvé.

amya postavila stojan i s plátnem na kameny, a z batohu vytáhla ušpiněnou paletu, kelímek, a sadu štětců zabalených v koženém pouzdře.

sledovala jsem ji jak bezeslova odeběhla dolů, ale do minuty byla zpátky, i s kelímkem, tentokrát plným vody.

„nemám nejmenší tušení jak dlouho to bude trvat, tak kdybys potřebovala jít tak klidně jdi,“ rozevřela si pouzdro se štětci, vyhrnula si rukávy a pár modrých vlasů které ji vypadly z drdolu si zastrčila za ucho.

„to je v pohodě, stejně bych zase s oliviou koukala na nějaký seriály, a na večeři nemusim protože jsou zase rybí knedlíčky,“ oklepala jsem se jen nad zmíněním toho jídla.

„nechutnají ti fiskeboller?“ zasmála se amya, ale oči věnovala jen obrazu.

„nee fuj. když je dělala moje babička tak byli docela v pohodě, to se ještě dalo trochu jíst, i když stěží, ale naše školní jídelna je neumí. vlastně, nevaří se tam tak špatně, ale proboha, všechno co má nějakou spojitost s rybou tak pokazí, a to je celkem blbý když žijeme v norsku kde je t ryby pomalu každý druhý jídlo,“ nad vzpomínkou jak se snažili vytvořit fiskekabaret, který ale nakonec nevypadal vůbec tak jako měl, smrděl jako skažené vejce a když jsme se ho dotkli, celý se zahoupal jako želatina, se mi zvedl žaludek. amya se tomu zasmála, a na paletu si vymáčkla víc modré barvy.

„nám na střední cpali snad do každého jídla rybu jen aby to vypadalo norsky.“ takhle jsem strávili hodinu - stěžovali jsme si na školní jídelny, probírali jaké jídla jsou nejlepší a naše nejoblíbenější, jaké jídla nemůžeme ani vidět a jestli umíme vařit. myslím že u posledního témata jsme skončili nejdéle, protože každá jsme měli hromadu historek spojených s vařením.

„náhodou, po tom co jsem se přestěhovala do svýho bytu jsem se naučila vařit. teda jen ty nejjednodušší jídla, ale naučila,“ povídala amya dál, a já k ní znovu otočila pohled. na plátně už se rýsoval výhled co jsme měli před sebou, a upřímně, vypadalo to nádherně. líbilo se mi jak amya dokáže malovat a zároveň se mnou mluvit a smát se, a její obraz stejně vypadal hezky.

„stejně většinou jim jen čínský polívky, těstoviny a pizzu, protože mě vaření nebere a nejde mi.“

„čínská polívka je jediný jídlo u kterýho jsem si jistá že se mi vždycky povede,“ obě jsme se uchechtly, a tímhle začali naši novou konverzaci, tentokrát o čínských polívkách. od těch jsem se dostali do číny a asie celkově, a od ní zase k cestování.

dozvěděla jsem se že amya je vlastně z poloviny britka, a v anglii strávila skoro celé dětství, že už byla v irsku, dánsku, německu, švédsku, finsku i nizozemsku, a já jenom žasla. sama jsem se podívala jen do švédska a jednou do dánska, a to bylo všechno.

tak moc jsem si užívala ty nesmyslné rozhovory, společný smích, pohled na amyu.. celé tohle odpoledne. čas utíkal rychlejc než normálně a než jsem se nadála - to už začínalo zapadat slunce -, amya se podepisovala do rohu obrazu a balila věci.

„díky že jsi se mnou šla, užila jsem si to,“ usmála se upřímně modrovláska když jsem stáli před intrem, tentokrát dál než dřív.

„nápodobně.“ všimla jsem si že amya nervózně těká pohledem po okolí a prsty klepe do rámu plátna. chvilku mezi námi bylo ticho, amya jednou otevřela pusu jakoby chtěla něco říct, ale nakonec mlčela. napodruhé si prvně zkousla ret, a hned nato promluvila;

„můžu tě obejmout?“

— —

fiskeboller i fiskekabaret vážně existují, a jsou považovány za národní norský jídla:d
fiskeboller, jsou něco jako rybí kendlíčky, nebo karbanátky, které se většinou jedí s bramborama a mrkví.
fiskekabaret je něco jako.. um, želé? asi, ve kterém jsou ryby, vajíčka a zelenina, jestli vás to zajímá tak si to můžete vygooglit.

není to nejlepší, ale pořád lepší jak minule:D

doufám že si užíváte prázdniny, tbh, já pořádně začala až po táboře:ddd

napadli mě nový 2 příběhy - lesbian a gay(larry) -, našla by se nějaká dušička která by to popřípadě četla?

btw, amyi stojan vážně nevypadal tak jako nahoře:dd

919slov