blå ; lesbian

viii

*

měla jsem chuť třískat se vším a řvát na každýho kdo se jen nadechl o trochu více nahlas než jsem byla zvyklá. tahle nálada se mě držela už od rána, a já kvůli tomu málem seřvala učitele který si vzal špatnou křídu, a ta při psaní vydala zvuk alá 'jezdim nehtama po tabuli'.

nepřestávající hlasitý smích z jedno pokoje vedle našeho, a nahlas puštěný hip hop z druhého mi na náladě taky nepřidával, stejně jako smrad z laků na nehty, které si zrovna dneska olivie rozhodla nalakovat.

vydržela jsem to na intru hodinu, potom už jsem si doslova nasraně vzala mikinu, telefon, peněženku a odešla jsem. to že jsem na pokoji nechala sluchátka mi došlo až o dvě ulice dál, ale byla jsem líná se tam vrátit, proto jsem prostě jen pokračovala.

blbá nálada ze mě začala opadat až když jsem šla přes parčík k útesům. v hlavě jsem si pořád dokola přehrávala tu samou písničku, jako náhradu za sluchátka, a kopala si s šiškou.

překvapilo mě že je u útesů skoro prázdno, až na pár pejskařů, maminek s kočárkama a malýma dětma, holky s modrýma vlasama na útesu, dvou kluků kouřících na lavičce a líbajícího se páru.

holka s modrýma vlasama?

znovu jsem otočila pohled na útes, kde seděla holka v černé mikině, s modrým batohem a modrýma vlasama.

jiná modrovlasá holka v bygdøyi neni, ne? kašlala jsem na to že tohle možná není amya, a vydala se za ní.

čím blíž jsem byla, tím zřetelněji jsem slyšela vzlyky.

„um, am-amyo?" můj hlas byl prvně tak tichý že jsem si radši odkašlala. amya se vylekaně otočila, a když si všimla že jsem to já, otočila pohled zpátky na moře. její tváře byli mokré od slz, rty měla popraskané a oči zrudlé, a já si v halvě opakovala že tohle, to přeci není amya, ona nemůže být takhle smutná.

„jsi v po- jasně že nejsi v pohodě," nejsem si jistá jestli mi bylo rozumět, protože jsem si spíš mumlala pro sebe, a hlavně, byla jsem nervózní; co v tuhle chvíli mám asi dělat? nikdy jsem nevěděla co dělat když druhý brečí. „chceš obejmout?"

amya prvně bez hnutí seděla, ale potom jen sotva viditelně zakývala hlavou. sedla jsem si za ní, a objala ji rukama okolo pasu. posunula se více dozadu, čímž se na mě více přimáčkla, a opřela si hlavu o moje rameno. možná se to nehodilo, ale pousmála jsem se pro sebe, protože lepší pocit než tohle jsem nezažila.

*

„tak co nám maio naše milá řekneš o amye?" eaton ke mě zvedl zvedavě hlavu od popsaného papíru a já mu pohled oplatila, akorát nechápavě a možná kapku nervózně.

„jaká amya?" „amya?" olivie s rikkem nastejno položili propisky a zvedli hlavu. seděli jsme v učebně biologie, a společně dělali, teď už hotový úkol do hudebky.

„počkej amya? to je ta.. modrovlasá? jinou neznám," bezeslova jsem zakývala hlavou, a dál si pod stolem hrála s pentilkou.

„a co s ní?" ozval se pro tentokrát rikk se zájmem, což mě překvapilo - nikdy se nezajímal o naše osobní věci.

„to by mě taky zajímalo..?" doufala jsem že eaton pochytil ten otazníček na konci. opravdu jsem nechápala co s ní.

„co s ní máš? viděl jsem vás jak jste se ve středu objímali na útesu." ah, tady odtud to ví.

„nic. jsme kamarádky." nejsem si jistá jestli jsem ve svém hlase opravdu zaslechla to něco, co znělo jako zklamání, ale myslím že ne, protže proč bych byla zklamaná z kamarádství s amyou?

„kamarádky?"

„kamarádky."

„jenom kamarádky?"

„jo, jenom kamarádky."

„takže fakt jen ka-"

„už neříkejte slovo 'kamarádky', už mi to nedává smysl." eaton po oliviiných slovech pokroutil hlavou, jakoby se chtěl vzpamatovat.

„počkej, ty se fakt kamarádíš s amyou?" rikk mi věnoval ještě zvědavější pohled než předtím.

„jo? co je na tom divnýho?"
bylo mi divně. celý měsíc a půl bylo naše kamarádství jenom naše věc, nikdo se o to nezajímal, a já, i když jsem nemusela, jsem ho tajila. připadalo mi to nějakým způsobem hezké, a úplně jiné, než kamarádství třeba s oliviou.

„že je to vysokoškolačka? že je to lesba?" rikk jen kýval na souhlas, a eaton si ruce položil na stůl.

„a co je na tom? je to něco špatnýho, zakázanýho?"

„a nechodíš s ní třeba nebo tak?" vykulila jsem na olivii oči. celou dobu mlčela, a najednou z ní vypadne tohle?

„jak tě to napadlo? nejsem na holky."

nejsem na holky. proč je ta věta tak nucená?

- -

huh no, nevim co si o tom myslet:d