Love knows no limits / ff CZ

Ve světle fotoaparátu

Seděl jsem na stoličce před osvětleným zrcadlem a kolem mě pobíhal tým maskérů a stylistů. Zatímco jeden mi už nejméně půl hodiny tvořil černé kouřovky, druhý se snažil upravit mé vlasy do požadovaného rozcuchu. Otráveně jsem vzdychl. Během událostí včerejšího dne, jsem úplně zapomněl na dnešní focení. Bylo tedy více než děsivé, když nám okolo osmé Georg s Gustavem zaklepali na dveře a vtrhli dovnitř.

Ještě teď jsem cítil ledový pot, který mi vyskočil na zádech. Když jsem se ale rozhlédl kolem sebe, postel byla prázdná. A nejen to. Všechno oblečení, které večer skončilo na zemi tam již nebylo a i prostěradlo bylo čistě bílé a bez poskvrny. Chvíli jsem skutečně uvěřil tomu, že je to jen sen. Kde jinde by Tom mohl být?!

,,Co se tváříš, tak vyděšeně?,, rozesmál se Gustav. Stěží jsem skryl svůj úlek a peřinu si přitáhl blíž k sobě. Ti dva odsud museli urychleně vypadnout.
,,A kde máš Toma?,, zeptal se konečně Georg.
,,Nějak se mi nezdá, že by zrovna on byl ranní ptáče.,, Georg zatáhl za kliku od koupelny. Dveře však byly zamčené a brzy se ozvalo spláchnutí záchodu.
,,No, to se dalo čekat.,, zaúpěl Tom, jen co spatřil Georga s Gustavem.
,,Trochu důvěry by neškodilo. Já totiž narozdíl od Billa nezapomínám.,, pousmál se.
,,Jako obvykle, vždycky dokonalý, že Tome?,, zakřenil se Georg a pomalu přešel ke dveřím.
,,Doufám, že sebou umíte hodit, protože nejpozdějc za půl hoďky odjíždíme.,,
,,Jak poroučíš pane.,, ironicky řekl Tom.
,,Paměť mi ještě slouží Georgu.,, dodal.
,,Jen aby.,, zahlédl jsem pochybný výraz Gustava. Konečně opustili pokoj.

Překvapeně jsem pohlédl na Toma. ,,Jakto?!,, vypravil jsem ze sebe.,,Máš vážně tvrdej spánek, protože jsi to celý prospal. Až někdy k ránu sem si vzpomněl na to blbý focení. A věř mi, že uklidit tu spoušť bylo opravdu těžký...,,nakrčil nos.
,,Ještě, že tak...málem si mi způsobil zástavu srdce, proč si mě prostě nevzbudil?!,,
,,Poslední dobou seš celkem unavenej a zas tolik toho nebylo...,, přešel k posteli a sedl si na její okraj. Zčervenal jsem. Tom byl samozřejmě dávno oblečený, kdežto já se ještě vyvaloval nahý v posteli.
,,Díky.,, vděčně jsem se usmál a sklopil pohled. Přisunul se blíž a dlaní mi přejel po tváři.
,,Co je?,, zeptal se měkce.,,Chováš se tak zvláštně...,, pokračoval.
,,Já vím.,, vzdychl jsem. ,, Teda, vlastně sám nevím, proč se tak chovám, asi sem jen...jen....zamilovaný?,, pohlédl jsem do jeho očí.
,,Zamilovaný?,, usmál se a já snad poprvé zahlédl ruměnec na jeho tvářích.
,,To já taky.,, zašeptal sotva slyšitelně.
Moje srdce udělalo v tu chvíli snad tisíc oslavných kotrmelců, protože se mi závratně rozbušilo a mě došel dech.

,,Tak hotovo.,, vyrušil mě hlas blonďaté maskérky. Cítil jsem, jak rychle mi buší srdce. Snaha zapomenout na dnešní ráno, se zjevně nedařila. Vstal jsem a vydal se do místnosti, kde se mělo fotit. Tom, Georg i Gustav tam museli stát již dlouho. Otráveně popocházeli okolo fotoaparátu a Tom občas prohodil slovo s fotografem, jehož jméno jsem si nepamatoval. Na všechny očividně dolehla úleva, když mě zahlédli.,, Jako vždycky poslední.,, zareptal Georg. ,,To nejlepší nakonec.,, šeptl Tom a na tváři se mu mihl plachý úsměv.

,,Víc doleva. Taaak, jo super. Tvař se víc drsně.,, Neustálé povzbuzování fotografa mi už začínalo lézt na nervy. Jak se mám tvářit drsně, když se na mě lepí Tom?! Focení fotek, kde jsem byl jen já a moje dvojče jsem od určité doby neměl rád. Spousta fotografů chtěla, aby jsme se s Tomem tiskli tělo na tělo a to mi nebylo zrovna dvakrát příjemné. Jinými slovy mi to bylo příjemné až příliš a já jsem nepotřeboval trapas před celou skupinou lidí, kterým bych to jen stěží vysvětlil.

,,No a ještě trochu blíže.,, opět měl problém fotograf. ,,Ale takhle neee.,, slyšel jsem jak ztrácí trpělivost. Přišel k nám a doslova nás k sobě přitisknul.
,,Jste přece rodina, ne?! Tak trochu vřeleji.,, vyčetl nám. Jen co od nás odstoupil, místností se rozlehl hlasitý smích Georga a Gustava. Ani jsem se nedivil. S Tomem jsme museli vypadat jako dobře naladěný gay páreček. Což nebylo daleko od pravdy. Fotograf začal zběsile cvakat spouští a já jen doufal, že nejsem zase červený jak rajče. Na Toma jsem se nepodíval. Pro jistotu.

Muselo už být hodně pozdě odpoledne, když jsme konečně opustili fotoateliér. Strašně jsem se těšil domů a na horkou sprchu. Za okny naší limuzíny poletovalo spadané listí, na podzim bylo však stále celkem teplo. Odtrhl jsem pohled od okénka a zabořil hlavu do sedadla. Georg s Gustavem a Tomem hráli nějakou bláznivou hru, ale já neměl chuť se k nim přidat. Už abychom byli doma, pomyslel jsem si.