Love knows no limits / ff CZ

Beznaděj

Probudil jsem se na tvrdé ošoupané matraci, ve velkém sále. Chvilku jsem si myslel, že jsem opět ve své cele, ale když jsem se rozhlédl kolem, spatřil jsem desítky lidí na stejných lůžkách. Dejà vu pominulo a mně se začali pomalu vybavovat události ze včerejška. Pohnul jsem se, ale okamžitě jsem toho nechal. Silná bolest mi pročísla celým tělem. Všude jsme měl obvazy nasáklé krví a na malém stolku, vedle mě ležel zbylý obal od prášků, nejspíš na uklidnění.

Trvalo to sice notnou dobu, avšak postupně jsem se začal vzpamatovávat. Místnost, která byla nejspíš zdejší ,,nemocnicí,, smrděla dezinfekcí a krví. Spousta lidí ležela bez života na svých lůžkách a někteří vzdychali ze spaní. Není tu někde Tommy?! Je v pořádku?! Možná bych si s ním mohl promluvit...Moje mysl se rozjasnila a já se obezřetně rozhlédl. Žádný personál tu nebyl a hlavní dveře, které byly po pravé straně, byly zavřené. Kdybych se proplížil mezi lůžky, nemusel by si mě nikdo všimnout...

Chystal jsem se překonat bolest a vstát. Jenomže mi v tom zabránila pevná pouta, kterými jsem byl připoután k lůžku. Zařízla se mi do kůže a já vyjekl. Nenene, tohle se nesmí pokazit. Jak jsem si jich mohl nevšimnout?! Pohledem jsem těkal z místa na místo. Kdybych je tak mohl něčím přeříznout! Náhle se nad místností rozezněl zvon. Hlasitě cinkal a dovnitř pomalu začal vcházet personál. Kurva!!!! Kopl jsem vztekle do čela postele. Odměnou mi byla snad ještě větší bolest než předtím.

Brzy ke mně přistoupila vcelku mladá a hezká sestra s nanejvýš otrávený výrazem.
,,Pan Bill Kaulitz?!,, zaskřehotala.
,,Hmm.,, pokývl jsem hlavou. Něco si zamumlala a přitlačila k mojí posteli vozík. Odpoutala mi pouta a nařídila mi, abych se přesunul na vozík. Jaksi trochu problém...
Když jsem se konečně vyškrábal na vozík vyvezla mě ven z nemocnice a dlouhými šedými chodbami mě vezla pryč.
,,Ehm, kam to jedeme?! odvážil jsem se zeptat.
,,Na vaši terapii.,, odpověděla nepříjemně. ,,Snad si nemyslíte, že se kvůli pár odřeninám budete flákat.,, dodala.

Napadly mě snad ty nejhnusnější a nejjedovatější odpovědi, ale raději jsem mlčel. Sestra vozík zastavila před dveřmi stejnými jako všechny ostatní. Vjeli jsme dovnitř. Zvláštní vypolstrovaná zvukotěsná místnost vypadala skoro jako na psychiatrii. A uprostřed stůl se dvěma židlemi pro dvě osoby. Rozbušilo se mi srdce. Možná...že by...?! Ne, nesmím si dávat příliš velké naděje... mírnil jsem se. Jenomže potom se otevřely ty samé dveře a dovnitř na vozíku vjel on.

Doprovázela ho nějaká stará sestra. Ale on...vypadal tak ...tak hrozně zuboženě. Do očí se mi nahrnuly slzy. Tak rád bych ho jen obejmul. Ulehčil mu. Potěšil ho?! Doktorka se na něm skutečně vyřádila. Nenašel jsem na něm snad jediné místo, které by nepokrývaly obvazy nebo modřiny. Smutně se na mě podíval těma svýma hnědýma očima. Dredy mu obkreslovaly hrany tváře. Nevěděl jsem co mám dělat. Nebo co MŮŽU udělat? Nechtěl jsem si dále ubližovat pohledem na něj, ale nemohl jsem se odtrhnout a taky jsem chabě doufal v nějaký náznak toho starého Toma...Nic, jenom prázdný pohled, který raději upřel do země. Zdálo se mi to, nebo brečel?!

Ano, brečel a já taky...Osaměle jsme brečeli. Sestry se již dávno vykradli z místnosti a my stejně nebyli schopni slova. Takhle jsem si naše setkání nepředstavoval. Je tohle součástí jejich programu? Jestli ano, tak se jim to maximálně daří.
Pokusil jsem se postavit. Chtěl jsem se Toma aspoň dotknout, políbit ho.. Nohy mě neposlouchaly, a tak jsem se pomalými posuny sunul na vozíku. K němu. On se ani nepohnul. Zabolelo mě to. Má tohle vůbec cenu? Proč se tak namáhám, když jemu je to jedno?

Zaplašil jsem ty hloupé myšlenky a sunul se dál. Když už jsem byl skoro u něj, kolem mě se něco mihlo a než jsem to stihl zaregistrovat, odtáhly mě cizí ruce pryč.
,,Neeeeee!,, křikl jsem a ohnal se po neznámém člověku. Ani jsem nevěděl, kde se ve mně vzala ta síla. Moji ruku zastavila cizí paže. A já uviděl malého kulatého muže s velkými brýlemi. Byl to nějaký asiat. Šikmé oči přes silné brýle vypadaly skutečně vtipně, stejně jako jeho výška. Byl stěží o něco vyšší než nemocniční vozík.

Tenhle číňan ( dejme tomu) mi pustil paži a tvrdým pohledem mi naznačil, abych už nic neříkal. Přešel ke stolu před námi a promluvil.
,,Jmenuji se Mai-chi. Ale na jménu tady nezáleží. Jsem tu, abych vám pomohl se zbavit vaší nemoci. Vy nejspíš budete Bill Kaulitz..,, pohlédl na mě. ,,A vy Tom, že?,, pousmál se. ,,Moc roztomilá dvojčátka. Ačkoliv vám to nejspíš nedošlo před chvílí jste byli podstoupeni malému testíku a jak je vidět, zatímco Tom udělal velký pokrok, vy jste na tom prachbídně.,, praštil rukou o stůl.
,,Proč jste se tak hloupě snažil se k němu dostat? Je to jen váš bratr a nic víc. Budete přiřazen do těžší kategorie, zatímco váš chytrý a poslušný bratr bude přeřazen do lehčích případů. Měl byste si z něho vzít příklad, ale nebojte se, my vás zlomíme.,,

Místností se linul jeho nepříjemný smích. Hnusák. Vzteky se mi napjaly všechny svaly v těle. Koutkem oka jsem se podíval na Tommyho. Mlčel a stále upřeně hleděl do země. Co mu udělali?
,,Je čas skončit!,, řekl číňan a dovnitř zase vešly sestry.

Než jsem se nadál byl jsem zpátky ve své cele. Na stolku mi přibyla odporná voda a trocha kaše. Kéž by z prášku. Ani jsem se jídla nedotkl, i když jsem měl velký hlad. Přes mříže na stropě pravidelně přejíždělo světlo. Sem a tam. Stále dokola. Ležel jsem schoulený na svém lůžku a nehýbal se. Jakoby s každou další minutou umíral kousek mě. Tommy...Kdybych tak mohl s ním aspoň promluvit...
Plakal jsem, hlasité vzlyky se díky ozvěně musely linout celou halou...A nebyl nikdo, kdo by mě přišel ukonejšit. Nikdo.. Vzpomínal jsem na ty sladké chvíle posledních týdnů. Byly tak rozmazané a vzdálené... Kdybychom byli doma, Tommy by určitě přišel do pokoje, obejmul mě, políbil, utěšil a zahnal všechny moje strasti... Cítil jsem jeho dotyky a vůni jeho trička.

Vzedmula se ve mě vlna nenávisti. Takhle to nenechám...

Po trošku delší době další kapitola, doufám že se líbí...😘😘😘