Love knows no limits / ff CZ

Co se děje?!

Ostré světlo mi přejelo přes obličej a já se konečně probudil. Ležel jsem na chladné lavici přikrytý kousavou dekou a celé tělo mě bolelo od nepohodlného lehu. V temném pokoji, kde jsem byl, nebylo nic kromě lavice a holých, šedivých a plísní pokrytých stěn.
Přes mříže, které zde byly místo stropu, v pravidelných intervalech přejíždělo ostré světlo. Shlédl jsem na sebe a zděsil se. Jakoby už jenom toto nebylo dostatečně děsivé, jsem měl na sobě vězeňský úbor. Kde to jsem?! Ani se mě nestihla zmocnit panika, když najednou dovnitř vešli dva muži.

,,Kaulitz?!,, pohlédl na mě chladným pohledem jeden z nich. ,,Bill?,,
Měl jsem strach a doufal, že je to jen sen. Třeba se brzy probudím. Muž, ale nečekal na odpověď a na mojí tváři přistála první facka. Nijak malá.
,,Aano.,, vykoktal jsem vyděšeně.
,,Dobrá.,, odškrtl si něco ve svých papírech.
,,Pojďte za mnou..,, rozkázal a já se potichu vydal za ním.

Šli jsme chodbami dlouhé minuty. A čím déle jsme chodili, tím hůř jsem se cítil. Spousta dveří po stranách naznačovala, jak rozlehlý je to komplex.
,,Zrychli.,, bodl mě tlustý chlápek s tyčí do zadku. Co tady ale dělám já?!
Před námi se objevili železné dveře. Muž s kšiltem staženým do čela, na ně zaklepal. Po chvilce je otevřel a my jsme vešli dovnitř.

Uvnitř se nacházela poměrně slušně zařízená kancelář, ale co víc, na jedné z pohovek jsem zahlédl Toma!!
,,Tome?,, vykřikl jsem šťastně. Tlustý chlápek mě však vzápětí přetáhl tyčí.
Sesunul jsem se k zemi v bolestné křeči. Oči plné slz jsem v naději upřel na svého bratra. Z lesklých očí mu vyzařovalo zoufalství a vztek. Vypadal hrozně potlučeně a na sobě měl stejný vězeňský komplet. Kroužek ve rtu byl pokrytý zaschlou krví a pod levým okem se mu rýsoval monokl.

,,Vstávej!,, přetáhl mě pro jistotu ještě jednou chlápek s tyčí. Sebral jsem veškerou sílu a postavil se. Tom na mě mezitím nenápadně gestikuloval rty. ,,To bude dobrý.,, odezřel jsem z jeho úst. No, moc věrohodně to neznělo a já jen stěží zadržel nový nával slz.
Z protějších dveří vešel do místnosti drobný muž. Bylo mu asi okolo padesáti, ale měl seschlou, křehkou postavu a tak vypadal starší. Nagelované šedivé polodlouhé vlasy měl stažené dozadu a v modrém saku působil i celkem sympaticky. Až na jeho oči. Byly ocelově šedé a plné nenávisti, krvelačnosti a zlosti.

Posadil se na koženou židli za velkým stolem.
,,Takže, náš nový přírůstek..,, ušklíbl se na mě a Toma.
,,Posaďte se, prosím.,, pokynul nám rukou ke dvěma stoličkám naproti němu. Pomalu jsem se došoural k jedné z nich, přestože mé bolavé tělo odmítalo spolupracovat.
,,Jste velice zajímavý úkaz, ačkoliv o tom již nejspíš víte. Láska mezi dvojčaty?! Takových případů je u nás tak žalostně málo a přitom patří k mým nejoblíbenějším.,, zavrtěl nechápavě hlavou.

,,Každopádně vy nejspíš stále nevíte, proč se tu nacházíte, že?!,, chápavě se usmál.,, No, dejme tomu, že tento komplex je zřízen pro lidi..ehm...,, nejspíš hledal správné slovo.,,Pro lidi jako jste vy.,, dokončil a ušklíbl se.
,,Gayové, lesby, transexuálové, incest i můj oblíbený twincest...Všech těchto nemocí se u nás zbavíte. Víme naštěstí jak vám pomoci a pokud budete hodní, tak to nebude ani bolet.,, zle se zasmál.

V mojí hlavě to šrotovalo na plné obrátky. Léčebna pro gaye a lesby?! To zní hůř než z hororu. Museli se splést, uklidňoval jsem se.
,,Omlouvám se, ale nejspíš jste se spletli, já ani můj bratr jsme se do žádné léčebny nepřihlásili.,, pokusil jsem se o vysvětlení.
Muž naproti nám se rozesmál. Skoro jakobych řekl vtip.

,,Vždyť jste nemocní. Svoji odlišnost si nejspíš ani neuvědomujete a přitom je to velmi špatné. Jednoduše nás na tyto případy musí upozornit vaši bližní. Ti také samozřejmě hradí zdejší pobyt.,, olízl si rty.
,,Pokud půjde léčení dobře, nemělo by to být více než zhruba 1 až 2 měsíce..,, pohlédl do papírů na stole.

Prázdno. Tohle se vyskytovalo v mojí hlavě. Příbuzní?! Kdo by tohle udělal?! Vždyť o nás nikdo nevěděl, aaah... Nezodpovězených otázek bylo mnoho. Jediný, na koho jsem se mohl obrátit byl Tom. Ten na mě ale pouze upřel smutné oči. Jemně dlaní přejel po mém koleni, aniž by si toho někdo všiml. Očividně věděl víc než já. A to jsem potřeboval zjistit.

,,Ranní nástup je v 6:00 hodin a následuje dopolední terapie. Přesně ve 12:00 je oběd a poté odpolední terapie. Večerka je v 21:00. Se vším se ale brzy sžijete.,, Muž se postavil a s úsměvem se rozloučil.
,,Teďka následujte Jamese,,ukázal na muže s chladným pohledem. ,,Zavede vás na vstupní kontrolu.,,

Zpomaleně jsem ho poslechl a vydal se za osvaleným a chladným Jamesem. Ve strachu jsem se přidržoval Tomovy vězeňské haleny a přerývavě dýchal.
,,Buch.,, přes moji ruku zasvištěla tyč. Vykřikl jsem a přivinul si ruku k hrudníku. Následovalo tvrdé pobídnutí k chůzi. Přes slzy, které mi okamžitě naskočili jsem viděl Tomovu napjatou čelist. Cukalo mu v rukou a dlaně měl sevřené v pěst.

Tlustý chlápek to ale nejspíš nezaregistroval a opět se mě chystal bodnout. Tyč se zarazila o Tomovu dlaň.
,,Už se ho ani nedotkneš.,, zaskřípal skrze zuby.
,,Aaaa, ovečka se nám tady bouří.,, řekl sladce chlápek a pousmál se. ,, Však ono tě to přejde.,,šeptl a my jsme začali postupovat hlouběji a hlouběji do spleti chodeb.