Já, striptér

Kapitola 1.

Věrní i nevěrní čtenáři na Wattpadu. Tuto povídku jsem sepsala před dvěma lety a nyní vám ji hodím kousek po kousku sem.
Určitě jste všichni četli popisek, nemusím tedy znovu upozorňovat, že povídka je celá věkově omezená.
To jenom tak na úvod, já vím, že u ostatních to nedělám a spousta autorů se s takovým důkladným varováním též neobtěžuje. :D Mei je výjimka, zvykněte si. :D
Za chyby se omlouvám. :3
Prosím o komentáře ~

(｡･ω･｡)

Pamatuju si, jako by to bylo včera, co jsem se tu poprvé objevil, vůbec se to tu za ta léta nezměnilo. Jen lidi se tu mění jak ponožky, to je jediná pravidelná změna. Pokoje, stěny, služby, všechno tu zůstalo stejné. A já patřím k tomuto místu. Ač nerad, zůstal jsem, ani pořádně nevím, proč jsem prostě neodešel, i když jsem měl několikrát možnost to tu opustit. Nikdo mě tu nedržel násilím, ale... cosi mi říkalo, že sem patřím a nemůžu to tu jen tak opustit. Když mi tohle místo zničilo život, tak je to jasné znamení, že sem pravděpodobně patřím.

Bylo mi krátce devatenáct let, když jsem odmaturoval. S kámoši jsme si šli přiťuknout, protože nikdo z nás neproletěl, i když takový Suigetsu měl namále. Nijak moc jsem nepil, ale jedno pivo mě nemohlo přece zabít. Rodiče sice říkali, že ti "moji kamarádi" na mě mají špatný vliv, ale nezakázali mi se s nimi vídat. Byli jako moje druhá rodina. Rodina, které jsem mohl říct úplně všechno.

"Lidi," oslovil jsem je a odložil sklenici piva. Všichni přítomní na mě upřeli oči v očekávání. "Vzali mě na vysokou," oznámil jsem jim. Cítil jsem se šťastný, protože díky vysoké budu mít skvělé postavení ve skvělé práci. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem už dospělý a jdu na vysokou. Jako ano, jsem nejchytřejší a nejůžasnější ze školy, ale na vysokou jsem si moc netroufal. Podle výsledků vidím, že ji zvládnu levou zadní.

"Gratuluju!" začali hned všichni a poplácali mě po obou ramenech. Byli jsme v jednom z barů, který se tu dědil z generace na generaci už léta. Zároveň se dělil ještě na luxusní restauraci, kam jsme s rodiči často chodívali, když měli pracovní schůzky a pohovory. Ale nechci se moc vyjadřovat os svých rodičích. Oni vidí jen Itachiho - mého staršího bratra -, já jsem jsem pouze druhorozený syn. Nehoda. Často si tak připadám. Itachimu by odpustili vraždu, mně neprojde ani když chci trochu peněz na svačinu.

To mi připomíná, že po maturitě jsem si chtěl najít nějakou brigádu, než natoupím na školu. Budu v jiném městě, daleko od rodičů, kteří mi budou těžko přispívat. Mohli by mi posílat peníze na účet, ale jak je znám, i z donucení mi dají jen na větší svačinu. Ale němůžu si stěžovat, budou mi platit školné, což taky není nejmenší částka.

Postávali jsme před barem, já jsem na ramenou držel opilého Suigetsua. Všichni tři byli na mol, ale Suigetsu teda fest. Pil z radosti, že udělal maturu jen tak tak a takhle dopadl.

"Odvedeš ho domů?" zeptala se mě Karin, která byla nejstřízlivější hned po mně.

"Jo, v pohodě," usmál jsem se na ni a věnoval jí pusu a tvář. Ano, chodili jsme spolu, pokud se ptáte. Nemůžu říct, že je to láska na celý život, ale mám ji rád a nic mi ve vztahu nechybí.

"Tak zítra," zamávala na mě a vykročila si s Juugem směrem domů. Já bohužel musel zavolat taxi, protože Suigetsu bydlel daleko a fakt se mi ho vláčet nechtělo. Když jsem pohodlně seděl na sedačce, zjistil jsem nepříjemnou věc - mám jen na jednu jízdu, takže domů musím pěšky. Ach jo. Za dobrotu na žebrotu. Přísahám, že tohle mi Suigetsu vrátí, taxíky jsou drahé.