Já, striptér

Kapitola 8.

Zůstal jsem stát neschopen slova. On mě hledal? Myslel jsem, že mě už všichni zavrhli, když jsem o nich přes pět let neslyšel a oni o mně. Vím, že jsem byl v novinách, ale ne proto, aby mě někdo našel. Ale proto, že jsem udělal rodině ostudu a ta mě za to vydědila.

"Ani nevíš, jak jsem se bál, že už tě nemám," držel mě pod ušima a opřel si čelo o moje jak to dělával, když jsme byli mladší. Nerozumím mu. Vůbec ho nechápu.

Rukou jsem mu zatlačil na hruď, aby se vzdálil. Nejspíš ho šokovalo, že já nesdílím stejnou radost z toho, že po pěti letech opět vidím svého bratra. Svou rodinu.

"Měl jsi mi to říct," řekl jsem naštvaně Deidarovi. Na Itachiho jsem se nedokázal podívat. Pak mě zaujala jedna věc - jejich spojené ruce. To znamená, že je brácha gay a má přítele. Řekl bych, že je taky hanbou rodiny a rodiče viděl naposledy dlouhou dobu zpátky.

"Sasuke, potřebuješ rodinu a kdybych ti o Itachim řekl, jistě by ses s ním nechtěl setkat," vysětlil mi blondýn.

"Máš pravdu!" rozkřičel jsem se. "Od doby, co jsem v bordelu, jsem měl jenom tebe a to mi stačilo! Nepotřeboval jsem nikoho a už vůbec ne někoho, kdo vždycky předstíral, že mě miluje! Nenávidím svou rodinu a nechci je už nikdy vidět!" s těmito slovy jsme vzal svu bundu a vyšel ven.

"Sasuke, počkej! Prosím!" zavolal za mnou Itachi. Zastavil jsem se s rukou na brance, ale neotáčel jsem se. Nechtěl jsem ho vidět. Bolelo to. Bratr byl pro mě vždycky nejdůležitější a už od malička jsem k němu měl velmi hluboké citové pouto. "Chceš zase zmizet po tom, co jsem tě konečně našel?!" v jeho hlase jsem jasně rozpoznal bolest. Stejnou, jakou jsem cítil já. Ale já už jsem takový byl. Ode dne, kdy mě znásilnil ten chlápek, jsem utíkal neustále.

"Neznám tě," odvětil jsem a otevřel branku. To bylo poslední, co jsem stihl, protože Itachi si pro mě těch pár metrů doběhl a za ruku mě táhl zpátky dovnitř. Měl sílu, že jsem nejdřív zaregistroval tu bolest v ruce, pak teplo, které bylo uvnitř domu. Byl jsem zase zpátky.

"Lásko," napomenul ho Dei a pohladil ho po rameni.

"Nikam nepůjdeš!" řekl naštvaně. No, spíš starostlivě.

"Proč mi bráníš?" udělal jsem prosíka a mnul si ruku, která by mi měla za pár minut upadnout, jak tak počítám. Nechápu, jak může mít takovou sílu. Kde ji vzal?

"Protože nechci ztratit něco důležitého, co už jsem jednou ztratil," řekl vážně a přímo mně do očí.

Zrychleně jsem dýchal. Bolela mě hlava od toho přemýšlení a hledání odpovědi, proč to dělá, proč mi to říká. Možná proto, že jsme momentálně jediní příbuzní. Už nikoho jiného nemáme.

O nějakou chvíli později jsme už seděli v obýváku a ti dva popíjeli kávu. Já jsem si raději nic nedal, neměl na nic chuť a navíc jsem měl fakt divný pocit v žaludku. Byl jsem mega nervózní.

Jak jsem se dozvěděl, Itachi pracuje v armádě, to vysvětluje tu sílu, a do dneška byl na služební cestě. Měl se vrátit až večer, ale všechno šlo bez komplikací, proto přijel dřív.

"Jak se ti dařilo?" zeptal se mě na první věc, která ho napadla. Jistě věděl, čím se živím. To by nebyl Deidara, kdyby něco nevykecal.

"Zvládám to," řekl jsem jednoduše. Očima jsem pořád pobíhal po obýváku, jen abych se nemusel koukat na něj. On se na mě díval celou dobu. Jeho oči úplně stejně černé jako moje se dívaly přímo na mě, ale ani jeden nevěděl, co má říct. To trapné ticho mi ale lezlo krkem. "A co ty? Vidím, že ses zadal." Hloupá otázka.