Já, striptér

Kapitola 2.

Noc jsem přečkal v bordelu. Spal jsem v pokoji toho hodného blonďáka, který mě ošetřil. Nic mi neudělal, ačkoli jsme spali vedle sebe. Hlídal mě. Když jsem začal bulet, utěšoval mě.

"Tady?" zeptal se a vykoukl z okna svého auta. Nabídl se mi, že mě odveze domů, abych se nemusel namáhat. Prý bych měl hodně odpočívat.

"Jo," pošeptal jsem a odepl si pás. Všechno jsem dělal pomalu. Zaprvé mě vše bolelo, za druhé jsem byl příliš ospalý z probdělé noci.

"Kdyby cokoliv, víš, kde mě najdeš," usmál se blonďák a pohladil mě po zádech.

Nic jsem neřekl. Už jsem ho nechtěl nikdy vidět. Nebyl mi nesympatický, to neříkám. Problém byl v tom, že si ho můj mozek pojil s tou strašnou událostí. Takže jsem už nerozlišoval dobré a zlé lidi. Všichni mi chtěli jen ublížit.

"Jsem doma," pošeptal jsem a odebíral se do svého pokoje.

"Kde jsi byl?!" vyjekl po mně otec. "To si myslíš, že lidé s tak vysokým IQ můžou chlastat?! Děláš naší rodině jenom ostudu!" začal po mně křičet. Jindy bych jeho chování prostě ignoroval, protože takhle se chová pořád, ale teď jsem se rozbrečel. Netušil, co se mi stalo a nedal mi ani příležitost mu to vysvětlit. "Co fňukáš?! To si říkáš chlap?!" chytil mě za vlasy a donutil mě tak se mu podívat do očí.

"Přestaň! Prosím, tati!" křičel jsem a brečel. Škubal mi vlasy a pořád na mě křičel nadávky, pokud jsem chlap, tak ať se mu začnu bránit. Ať mu dokážu, že patřím do klanu Uchihů! Nejhorší bylo, že jsem to nedokázal. Jenom jsem ho držel za ruce, aby mi nevytrhal všechny vlasy.

"Vypadni z mýho domu!" zakřičel a odhodil mě.

"Co se tu děje?!" přiběhla máma. Podle oblečení a kruhů pod očima mi došlo, že se právě vrátila z noční směny. Přimračila se, když mě viděla.

"Rozmazlilas ho! Teď je to jen neschopný ufňukaný děcko!" křičel po ní otec.

"Já ho rozmazlila?! To ty jsi mu furt dával prachy, jen aby ses o něj nemusel starat!" vyjela po něm máma. Zprvu jsem si myslel, že mě brání. Pak mi došlo, že se hádají už jen o to, čí je vina, že jsem tak zženštil. Že jsem poprvé brečel a byl tak ubohý. Ani u jednoho z rodičů jsem neměl podporu.

"Tohle není Uchiha!" křikl nakonec otec a odešel do mého pokoje, kde jsem uslyšel vrzání skříně.

Sledoval jsem, jak rodiče vyhazují mé věci na ulici, kde jsem stál já. Už jsem nebyl ani schopný brečet, jak mi bylo. Vlastní rodiče mě vyhazují jen proto, že jim připadám jako ufňukaný spratek. Měli pravdu, takhle mě nevychovali, ale ani mi nedali možnost jim vysvětlit, co se stalo. Záleželo jim jen na sobě. Já jsem nikdy nebyl podstatný.

Sebral jsem své kufry a batohy. Pomalu jsem to neměl jak pobrat, kolik toho bylo. Vytáhl jsem z kapsy mobil a vytočil číslo svého nejlepšího přítele.

"Sasuke? Kdes byl? Napsal jsem ti asi padesát zpráv na facebook!" postěžoval si Suigetsu.

"Suigetsu...." začal jsem smutně.

"Stalo se něco?" zeptal se nepříjemně.

"Mohl bych... u tebe zůstat pár dní?" doufal jsem, že bude souhlasit. Nikam jinam jsem jít nemohl. Jak jsem znal rodiče, zablokují mi účet, takže nebudu mít ani na pronájem nějakého malého pokoje v hotelu. Vždycky do mě rvali prachy, abych se o sebe dokázal postarat sám. Teď se budou snažit, abych umřel.

"Co se stalo?" naléhal dál.

"Rodiče mě vykopli," přiznal jsem a znovu se rozbrečel. Neměl jsem kam jít, neměl jsem už vůbec nic, kromě těch batohů a věcí v nich.