Já, striptér

Kapitola 12.

"Říkám ti, že to není dobrý nápad," přemlouval mě dál Naruto, když jsem se líčil. Hodil jsem do sebe dva prášky, díky kterým dnešek přežiju. Dneska bych nemusel mít tolik zákazníků. Na seznamu nemám nikoho, ale v baru o mě bude jistě velký zájem. To je poprvé, co si přeji nebýt tak oblíbený.

"Musím tam jít, je to prostě práce," odpověděl jsem mu, ale on neustupoval, stejně jako já.

"Chceš se přepracovat a umřít?" založil ruce na hrudníku. Z výrazu bylo patrné, že ho už docela seru.

"Jako většina obyvatelstva Japonska," pokrčil jsem rameny. Pokud mám umřít, ať je to v činnosti, kterou miluju. Sex. Chtěl být umřít na sexuální vyčerpání.

"To nemyslíš vážně!" zakroutil hlavou a zvýšil hlas. To už jsem se zamračil a věnoval mu více pozornosti.

"O co ti do prdele jde?" zeptal jsem se ho zostra. "Nejsi člen mojí rodiny, nepatříš ani mezi mé přátelé. Nemáš jediný důvod takhle mluvit."

"Mám," vyvedl mě z omylu. Oh, on má důvod si o mě dělat starosti, tak to si rád poslechnu. Že by miloval šukání se mnou tak moc? To mi lichotí. Rád si poslechnu, že už nikdy nechce do postele s nikým jiným než se mnou. "...a to ten, že tě miluju."

Něco se ve mně zlomilo a ty střepy mě bodaly všude možně. Dostal jsem přesně ten samý pocit, jako když mě znásilnili, odkopli a celkově potopili na dno. Přesně kvůli tomuhle se ze mě stalo to, čím jsem. Kvůli tomuto pocitu jsem se uzavřel, utíkal a schovával.

"...vypadni..." pošeptal jsem šokovaně, ale s ním to ani nehlo. Jeho postoj se neměnil, dokonce ani výraz. "Řekl jsem vypadni! Vypadni a už za mnou nikdy nelez!" rozeběhl jsem se proti němu s úmyslem ho odstrčit, ale ublížil jsem tím je jenom sobě.

Chytil mě za obě ruce, povalil na zem a obkročmo si na mě sedl. Stále měl nasazenou ledovou masku, která mě děsila. Bál jsem se jí, jako kdybych byl dítě a on strašidlo. Srdce mi prudce bušilo a tělo třáslo nejen kvůli horečce. Chtělo se mi brečet a křičet o pomoc.

"Vidíš, jaký to je," řekl znechuceně, "když se na všechno díváš s tímhle obličejem." Pustil mě, oblékl si kabát, obul se a odešel.

Tolik se mi ulevilo, že mi neublížil. Opravdu jsem si myslel, že mě bude chtít zabít. Ale... něco není v pořádku. Proč brečím, když mě opustil strach? Proč si přeju, aby se ty dveře zase otevřely a v nich stála ta osoba, které jsem se ještě před desíti sekundami tolik bál? Proč nechci, aby odešel? Přece ho... nemiluju...

Dovlekl jsem se do práce, kde se mě každý druhý lekl. Cítil jsem se průhledný. Měl jsem skvělý makeup, sexy oblečení, v němž vynikalo mé dokonalé tělo, tak proč se všichni tváří, že by si vybrali raději stožár než mě?!

"Sním si přisednout?" zeptal jsem se nejistě. Byl jsem úplně mimo a přestal se soustředit.

"Ále... copak se stalo?" zasmál se nabouchaný potetovaný motorkář a položil mi ruku na stehno, hodně blízko mému rozkroku. Je mi jasné, že jsem zněl, jako bych si přišel vylít srdce, ale ještě to můžu zvládnout. "Nedostal jsi kopačky, že ne?" smál se dál a trefil se do černého. Cítil jsem se tak a to mě vytáčelo.

Napřáhl jsem ruku s pěstí, kterou jsem přesně namířil na jeho tvář. Spadnul ze židle a než jsem k němu stačil přijít, abych mu ubalil další, držela mě ochranka, která měla ve zvyku zadržovat nevhodně chovající zákazníky, ne zaměstnance.

"Ame," zamračil se a povzdechl si šéf. Dvěma prsty si prominul vrásky na čele.

"Omlouvám se," vyhrkl jsem nejistě, kajícně a vystrašeně. Chytil jsem se za hlavu, abych se aspoň trochu uklidnil, ale ani nalhávání si, že to není pravda a jenom noční můra. "Nechápu, co se stalo. Prostě jsem... prostě jsem...!"