Já, striptér

Kapitola 6.

Otevřel jsem dveře a vyšel ven, ale jenom na schody. Bylo docela teplo na to, že je pozdní podzim, proto jsem si rozepl budnu. Otočil jsem se k tomu blondýnovi a zahleděl se mu do očí. Už jsem zase pevně rozhodnut, že se tu nikdy neukážu, ale když si vzpomenu na ten úžasný sex, nejde odolat. Musím zase přijít.

"Nechceš doprovodit?" usmál se mile. Ne laškovně, nebo jinak úchylně. Byl opravdu milý a myslel to dobře.

"Ne," zakroutil jsem hlavou a ponechával si svůj kamenný výraz, se kterým jsem sem přišel. Nohy mě neposlouchaly, prostě zůstaly stát na místě. Nic mě neposlouchalo. Mozek mi nejspíš roztál, protože jsem nebyl schopný odejít. Naruto mi ukázal něco, co ještě nikdo. Nezacházel se mnou jako s kurvou, ale především jako s člověkem, který taky cítí bolest. On je první, kdo mi ukázal ten příjemný pocit, který jsem už dávno zapomněl. Lidé můžou být milí. Můžou i milovat.

"Říkal jsi, že spěcháš," zasmál se pobaveně. Cítil jsem se jako dítě. Smál se malému dítěti.

"Vždyť už jdu," obrátil jsem oči v sloup a otočil se směrem k brance, abych mohl odejít. V momentu, kdy jsem sešel ty tři schůdky vedoucí z jeho domu, jsem byl zase otočen za paži a hluboce políben. Držel mě pod ušima a dravě a vášnivě mě líbal na rty. Když se ode mě odtáhl na vzdálenost dvacet centimetrů, uviděl jsem v jeho výrazu cosi zvláštního. Něco, čemu jsem nerozumněl. Chtíč to nebyl, žádná touha to nebyla. Ale... láska... a starostlivost. Říkal jsem si proč? Proč to dělá? Jsem kurva a cizí člověk. Co se on má o mě starat?

"Ozvi se mi," pošeptal a usmál se. Šťastně. Nic jsem neřekl. Jakmile ze mě sundal ruce, otočil jsem se a už se nezastavil. Šel jsem domů. Do bordelu. Měl jsem ještě nějaké zákazníky, které jsem nemohl škrtnout ze seznamu.

Cestou v tramvaji jsem o něm hodně přemýšlel.

Ozvi se mi. Nebolí to? Nechceš doprovodit?

Všechno, co řekl, ve mně vyvolávalo divný pocit. Chtěl jsem se okamžitě vrátit, nebo aby všichni moji zákazníci byli jako on. Uvědomil jsem si, že chci, aby se o mně někdo zajímal. Tak jako to dělá on.

Odemčel jsem dveře od svého pokoje a posadil se na židli u svého zrcadla. Díval jsem se na svůj odraz a přemýšlel dál, že jsem si ani nevšiml příchozí osoby, která momentálně stála ve dveřích.

"Ame?" vyrušil mě z myšlenek šéf. Trhl jsem sebou a otočil se na něj. Snažil jsem se tvářit jako obvykle, ale měl jsem pocit, že to nejde. Byl jsem hodně zabraný do svých myšlenek, které mi dnes v noci nedají spát.

"Dobrý den," pozdravil jsem jej zdvořile.

"Jak to šlo? Všechno v pořádku?" zeptal se zvědavě. V hlase se mu barvilo i něco jiného než zvědavost. Pobavení.

"Ano. Říkal, že jsme udělali kus práce." Hlavně té, o které nemusíte nic vědět.

"Zaplatil?"

"Dal mi zálohu podle dohody. Zbytek příští týden." O prémii za sex jsem se nezmínil ani slůvkem...

"To je dobře," usmál se a posadil se na postel naproti. Chtěl mi něco říct a určitě to bude něco důležitého. Nikdy jsem ho neviděl tvářit se tak vážně. Naposledy když mě našli v tom skladu. V tu chvíli se bál, že jeho podnik bude mít špatnou reputaci, protože tam byl znásilněn jeden sotva dospělej kluk. Teď jde o něco jiného.

"Vím, jak ti asi je," umlčel se a podíval se na mou reakci. Netuším, o čem mluví, protože já sám mám v sobě zmatek. A ještě mám luštit hádanky? "Všiml jsem si, že po Deidarově odchodu se chováš jinak," vysvětlil mi, když jsem se na něj delší dobu nechápavě koukal. Chová se, jako bych byl malé dítě a on psycholog. Odkdy má pocit, že je můj rodič?