Já, striptér

Kapitola 11.

Seděl jsem u stolu s narovnanými zády, jako bych trénoval své svalstvo. Koukal jsem po stole a přemýšlel o nabídce práce pornoherce. Deidara nám nandával jídlo na talíře, zatímco Itachi seděl naproti mně a celý večer ze mě nespouštěl oči. Nevadilo mi to, měl jsem rád, když mě někdo tajně obdivoval.

"Trápí tě něco?" přimhouřil oči a mírně naklonil hlavu na stranu.

"Ano, vypadáš trochu ustaraně," přidal se k Itachimu Deidara a také usedl ke stolu.

"Nic zvláštního," spojil jsem ruce a tiše poděkoval za jídlo, do kterého jsem se o pár sekund později s chutí pustil. "Jen jsem dostal nabídku v jiné práci," svěřil jsem se. Nekoukal jsem se na ně, protože mi bylo jedno, jak budou reagovat.

"To je skvělé!" zvolal Itachi rozradostněně a chytil Deidaru za ruku ve smyslu, že se na ně konečně usmálo štěstí.

"Jakou? Vykládej!" naléhal nadšeně blonďák a přišoupl si židli blíže ke mně, aby mu neunikla jediná informace.

"Dneska jsem tam byl něco jako na zkoušku, nebo přijímačky, dalo by se říct. A chtějí mě. Je tam čtyřnásobně vyšší plat, než co si vydělám tady," pokračoval jsem a cítil jsem, jak jejich nadšení roste a zaplňuje celou místnost.

"Není to skvělé? To se musí oslavit!" Deidara energicky vstal a odešel do kuchyně pro šampaňské a skleničky.

"Úžasné," zhodnotil Itachi. "A kdy nastupuješ?"

"Mám se rozhodnout do příštího týdne. Popravdě si ale nejsem jistý, jestli by mě pornoherectví bavilo," pokrčil jsem rameny.

V jídelně vystřídalo radost ticho. Viděl jsem, jak se oba zarazili a zamrzli na místě. Věděl jsem, že to takhle bude. Mysleli si, že jsem si našel nějakou jinou práci, něco obyčejného, třeba prodávání v obchodě nebo papírování v kanceláři. Vím, že chtějí, abych opustil život, kde se živím sexem, ale to já udělat nemůžu. Zamiloval jsem se do něj a nedokážu bez něj žít.

"Aha," vydal ze sebe Deidara se stále uzavřeným šampaňským v rukách. Oba dva byli hodně zklamaní.

"Kašlete na to," povzdechl jsem si a pokračoval v jídle. To samé udělali i ti dva komedianti. Potají jsem každého z nich sledoval. Itachi žvýkal opravdu pomalu. Byl opravdu zklamaný. Deidara si spíš vyčítal, že to měl tušit, když mě zná tak dobře. V jeho obličeji jsem zčistajasna uviděl něco zvláštního. Strach? Leknutí? Jashin ví. Když jsem se podíval celkově na jeho tělo, celé se mírně třáslo.

"Sakra," zaklel jsem a přiběhl k němu dřív, než se sám zhroutil ze židle na zem, na kterou jsem ho opatrně položil. Ztratil vědomí a celé jeho tělo se škubalo v křečích.

"Co?" Itachi se asi ještě nedozvěděl, že je Deidara epileptik.

"Volej záchranku," poradil jsem mu, aby tam nestál jako tvrdý y. Sundal jsem si mikinu, kterou jsem podložil Deidarovi hlavu, aby se nebouchal o zem.

***

Oba jsme stáli u Deidarovy postele a sledovali jeho klidný spánek. Záchvat jsme úspěšně zvládli, dokonce nás doktor pochválil. Dodal, že bylo rozumné zavolat záchranku, protože většina lidí to nedělá. Poskytnou postiženému první pomoc a poté jej nechají, ať se vyspí. Jenomže převážná většina z nich počítá s tím, že už se druhý záchvat neobjeví, což se stát může. Pak už nastává problém.

Deidara byl naštěstí v pořádku. Záchvat se u něj už pár měsíců nezaznamenal a musím říct, že se mi docela ulevilo, když ho znovu po dlouhé dostal. Bylo to jako ticho před hurikánem, ze kterého se naštěstí vyklubala jen vichřice.