Po pohřbu se má žena a syn vydali domů. Ty zatracené obrazy v mém ateliéru byly stále rozházené. Štvalo mě to, ale nemohl jsem s tím nic dělat.
Netuším, jestli se časem dostanu do nebe, pravdou však bylo, že sledovat ty ledabile pohozené obrazy a rámy, a nemoct je urovnat nebo alespoň zvednout, pro mě bylo peklo.
Ta bezmoc mě zničovala, stejně jako fakt, že měl syn opět špatně nandané ponožky, a jako to, že jsem se nikomu nikdy neotevřel a neukázal, jaký doopravdy jsem.
Nepočítal jsem s tím, že by se v nejblížší době cokoliv z toho změnilo.
Možná až na ty ponožky, ale ty mě z toho všeho trápily bohužel nejméně.
ČTEŠ
Den, kdy jsem zemřel ✓
Short StoryPierre Beaulieu by se se svou lakotou, sobectvím a uměním vytvářet si předsudky mohl jako horký favorit účastnit soutěží, kdyby však splňoval nepsané pravidlo být živý. Není to tak dávno, co zemřel, a rozhodl se vše změnit. Jak se člověk ale jen nap...
