Pohřeb se nekonal hned. To mi však nevadilo, času jsem měl dost. Teď už ano.
Kromě času jsem však neměl nic.
Žádné starosti, žádné dluhy, žádné upomínky ani stížnosti od sousedů, že je celá chodba cítit po mých malířských barvách.
Ideální svět.
Abych řekl pravdu, pohřeb mě poněkud zklamal. Čekal jsem, že budou všichni trochu víc truchlit. Že přijdou i mí největší nepřátelé a v slzách se vyznají, že byli blázni, když křivdili člověku, jako jsem já.
Nic takového se ale nedělo. Slzu vymáčklo jen pár lidí, většina jen poklesle hleděla před sebe. To jsem byl opravdu tak strašný člověk?
ČTEŠ
Den, kdy jsem zemřel ✓
Short StoryPierre Beaulieu by se se svou lakotou, sobectvím a uměním vytvářet si předsudky mohl jako horký favorit účastnit soutěží, kdyby však splňoval nepsané pravidlo být živý. Není to tak dávno, co zemřel, a rozhodl se vše změnit. Jak se člověk ale jen nap...
