Den, kdy jsem zemřel ✓

vingt-cinq25

Ach ano. Konečně nadešel ten čas, kdy jsem se měl vrátit z nemocnice zpět domů.
Milá sestřička mi pomohla uklidit věci do batohu a vyprovodila mě ke vchodu.

„Vypadněte, zvládnu to sám!" řeklo by mé staré já.

„Děkuji, a mějte se hezky," popřálo sestře mé nové já.

„Vy také, pane Beaulieu," usmála se sestra. „Vy také."

Se šťasným úsměvem na tváři jsem vyrazil kupředu novému životu.

Stal jsem se lepším člověkem, a jsem za to nesmírně šťasten. Bože, ještě jednou ti děkuji.

Usmíval jsem se na lidi, které jsem míjel. Oni mi úsměv mírně překvapeně opláceli. Asi se divili, co se mi stalo, že se směju.

„Změnil jsem se, přátelé!" zvolal jsem, objal kolemdující stařenku, políbil ji na tvář, a žebrákovi opodál hodil hrst drobných.

S neustálým úsměvem na tváři jsem přecházel ulici. Přijíždející automobil nestihl zabrzdit, a já ucítil prudký náraz.

Se zasvištěním pneumatik jsem upadl k zemi a už se nikdy nezvedl.

A tak, vážení, skončil Pierre Beaulieu, který se chtěl po smrti stát lepším člověkem.

Inu, nutno dodat: Bůh má v některých případech až neskutečný smysl pro humor.