Sklep (DOKONČENO)

Deja vu

A je to tu zas. Jakoby člověk lusk prsty a uběhne nejen týden, ne měsíc.. Ale rok. Tak strašně moc mě to tu nudilo. Pomalu jsem ztrácela city. Vůbec nic mě nepřekvapovalo. Mě už bylo čtrnáct a já opět ležím a čumím do zdi. Alespoň jsem se vyhnula zbytečným trestům, co mě čekaly a tak. Každopádně jsem se díky deníku dost naučila, jak co tady chodí a jak mám čeho využít. Přišlo mi to tu tak.. Prázdné. Nemohla jsem uvěřit, že už to byl rok?! Do očí se mi nahrnuly slzy a já začala potichu brečet. Bylo mi to líto.. Vždyť.. Vždyť už to je rok utrpení, zkázy a samoty. Už rok.. Tohle ale určitě ještě není konec.. Odtud bych se dostala s pomocí deníku zhruba za.. osm let? Zase jsem se rozbrečela. Uklidnila jsem se a pozorovala paprsek měsíce..(ano, hodiny ukazují i jiné paprsky než od slunce, vlastně nic víc toho není, jen slunce a měsíc :I)

Bylo půl jedné ráno. A já jako vždy jediná vzhůru. Vlastně ani nic moc nevím o ostatních holkách.. Jestli umřely, nebo jsou nemocné, či jestli už zdrhly.. Jsme odděleny od sebe a od jakéhokoliv kontaktu s ostatními. Až na mě a Juliu. Když tak přemýšlím o tom, že většině lidem se prý nic nezdá, tak jako mě tady v tý díře. Jediné sny, které se mi zde zdávají a opakují se, jsou o mých rodičích. Jak mě hledaly, ale vzdali to. Byla jsem v novinách.. ale nic. Nenašla jsem se. Nebo spíš oni nenašli mě. Policie hledala po celém okrese, pak kraji a nakonec po celém státě. Pak si udělali další miminko.. Malého chlapečka jménem Sam. Po roku další.. Holčičku, jménem Penny. Jak jen mohli?! Nahradili mě! Ale já se odtud dostanu! Určitě! Zdrhnu a vysměju se mu! Ale pokud to byl jen sen a ne realita, tak nemám důvod být na ně naštvaná, ale všechny mé sny jsou vždycky tak reálné. Někdy nedokážu rozeznat realitu se snem.

Najednou uslyším kroky. Kroky směřující k mé cely. Dveře se otevřou a v nich stojí to prase. ,,Co jsem udělala?" zeptala jsem se ho zděšeně. (zasmál se) ,,No ty nic, ale ostatní ano. Odmítají spolupracovat a ty jediná vše splňuješ!" zařval najednou a šel o krok blíž. ,,Proč to teda vyčítáte mě, pane" řekla jsem tiše. ,,Chtěl jsem tě odměnit" zasmál se znovu až přiblbě. Dobře jsem věděla, co tím myslel, ale chtěla jsem toho napřed využít. ,,Počkejte prosím, mohu se zeptat, jaký je den, rok, čas, stav ostatních, jídlo a .." nedořekla jsem. ,,Jídlo nebude!" řekl. ,, Je den 25.11. 2010, 21:04" řekl znuděně a šel blíž. ,,A kdo byl tady v této cely předemnou?" vyhrkla jsem rychle ze sebe. ,,Co? No, ehmm. Jedna holka, která to schytávala nejvíc, kvůli tomu, že chtěla zdrhnout.. Několikrát." Kývla jsem chápavě. ,,A..co se s ní stalo?" zeptala jsem se tiše s malou nadějí, že by mi mohl odpovědět.. ,,Umřela" řekl klidně a nadrženě z toho, že si pořádně zaprcá. Já nemohla nic dělat a spolupracovala a plnila jeho rozkazy.