Sklep (DOKONČENO)

Ztráta

O rok později...

Ležela jsem tam na matraci a poslouchala zpěv ptáků skrz dva metr mokré a tvrdé hlíny spolu se zdí. V hlavě mi hrála písnička od XXXTENTACION changes, kterou jsem vždycky poslouchala, když mi bylo smutno. Moje první zlomené srdce, první ztráta blízkého z rodiny, odstěhování se z města a opuštění nejlepších přátel a všeho, co jsem kdy milovala. Ten den, kdy jsem opustila park, kde jsem vždycky ležela pod obrovským dubem, ve sluchátkách poslouchala hudbu a četla si romance. Ten den, kdy jsem opustila ten rybník, kde jsme vždycky v zimě společně všichni bruslili. Ten den, kdy jsem opustila svou nejlepší kamarádku, která se na mě naštvala a nebavila se mnou. Ten den, kdy jsem opustila toho chlapce, který vždy stál za mnou, když mi byla zima, věnoval mi svou mikinu, zahřál mé zmrzlé prsty, obejmul, když mi bylo nejhůř a pak.. Odjeli jsme autem a já smutně pozorovala vzdalující se domov. I když jsem bydlela úplně někde jinde, moje srdce vždy zůstávalo v tom malém městečku.

Najednou mě z mého snění a dloubání se v minulosti vyrušilo hluboké kašlání, zvracení a pláč. Sedla jsem si, odkryla matraci dělící naše cely s Juliou a rychle se proplazila k Julii. ,,Julio....Co se ti to...stalo?!" zakřičela jsem, když jsem spatřila Julii v louži krve, celou vyhublou a na pohled téměř mrtvou. ,,Proboha!!" řekla jsem se slzami v očích a vrátila se do své cely pro banán, který jsem si tak dlouho schovávala. ,,Na, Julio, jez!" křičela jsem na ni. Zvedla s obtížemi její kostnatou ruku a uchopila banán. Strčila ho do pusy a položila hlavu. ,,Děkuji..." řekla tiše a pomalu zavírala oči. ,,Ne! Julio, ne, mluv se mnou... mluv se mnouu" řekla jsem s pláčem, když jsem ji tam viděla, jak na místě umírá a ani nezbývalo pár sekund a bylo by po ní.. Obejmula jsem ji a u toho hustě brečela. Bylo mi to tak líto. Bylo mi jí tak líto! Proč musela odejít?! Proč tu musím být sama! Ona byla jediná, která se mnou mluvila... Proč?

Ležela jsem u ní, objímala ji, i když jsem věděla, že se už neprobudí.. Tváře jsem měla flekaté,  oči rudé a mé tělo nic necítilo...jen samotu. Cítila jsem se hrozně sama.. Vrátila jsem se do cely a posadila se.. Najednou se ve mě probudil vztek. Obrovský vztek. Vzala jsem všechnu sílu, co jsem měla a rozběhla se ke dveřím. Bouchala jsem do nich se vší silou, až se v železných dveřích začal dělat důlky. Křičela jsem a řvala na celý sklep. Chtěla jsem ven, na svobodu, pryč. Pak jsem uslyšela otevírání dveří a kroky po schodech...