Uprchlice aneb Princezna proti své vůli

1.

Jmenuji se Sofie Marie Anastazie Konzuela I. Říkejte mi Sofie. Jsem Princezna Španělská. A nejsem se svým životem spokojená. Ne, že bych nebyla ráda, že žiju, ale nejsem spokojená s titulem Princezny. Vadí mi, že mě všichni obskakují. Nemůžu si nic udělat sama.
Nemůžu se sama umýt, jít se projít, připravit si něco k snědku. Nic. Jakmile se někam hnu služebná jde zamnou. Nesmím sama nikam ani na krok.
Jít se podívat do města?
O tom si můžu nechat jen zdát.
Takovýhle život mě unavuje.
Chtěla bych odsud utéct. Najít sama sebe. Něco se naučit.
Teď to, ale nejde. Ani bych nemohla. Je to pár týdnů co otec zemřel. Hrad je ve smutku. Já se také nemůžu smířit s tím, že tu není. A matka je na tom ještě hůř.
Seděla jsem u stolu v prostých šatech a jedla pokrm co mi přichystali služebné. Vždy jsme jedli všichni společně já, matka a otec. Bohužel otec ochořel a zanedlouho zemřel. Matka už několik týdnů nevyšla ze své ložnice prakticky od pohřbu jsem ji neviděla.
Ucítila jsem vedle sebe pohyb. Zvedla jsem hlavu a viděla svou ustaranou matku.

"Sofie? Vím, že jsem ti to měla říci dříve, ale nenašla jsem správný čas. Když jsi se narodila tak jsme tě s otcem zaslíbili princi Ricardovi. Když otec umíral chtěla jsem sňatek zrušit, jenže mi řekl ať to nedělám že je to jeho poslední přání. Aby ses za něj vdala a rozšířila naši zem. Proto se dnes pořádá ples kde se zasnoubíte,, myslela jsem že omdlím. Chtěla jsem útect. Chtěla jsem se rozeběhnout z nejvyšší věže a skočit. Domluvený sňatek to je strašné! Nemůžu uvěřit svým uším.

"Opravdu matko? Několik týdnů vás nevidím a teď mi řeknete tohle? A kdyby otec nezemřel? Tak se tuhle novinku dozvím až o svatební den? Jak jste mi to mohli udělat?!,, vstala jsem od stolu a utekla do zahrad.
Tohle už je moc.
Nikdy si nevezmu někoho koho neznám a nemiluji!
Matka mi to hodně ulehčila.
Teď vím, že už musím utéct.