Uprchlice aneb Princezna proti své vůli

14.

Neviděli jsme se asi týden.
Nevím jak je to možné když jsme ve stejném hradě, chodíme jíst do jedné jídelny, ale prostě jsme se míjeli. Teda aspoň jsem si to myslela, že jsme tady oba a míjíme se.
Šla jsem na snídani jako každé ráno. Překvapivě tam seděl i Ricardo a ještě větší překvapení pro mě bylo že snídaně byla přichystaná. Většinou jsem si jí obstarala sama nebo jako zázrakem chytla nějakou služebnou.

"Dobré ráno,, pozdravila jsem a usadila se ke stolu a nandala si na talíř. "Jak jste se měl?,, zeptala jsem se zakousla se do čerstvě upečeného pečiva

"Velmi dobře je mi líto, že jsem tě nevzal sebou,, řekl úplně v klidu a já se zasekla. Zastavila jsem v půlce zvíkání. Cože to? Kam mě nevzal? On byl pryč?

"Vy? Vy jste byl pryč?,, zeptala jsem se nechápavě, protože jsem nechápala. On byl celí týden pryč a ani se neobtěžoval mi říct, že odjíždí?! Proč?! Měla bych šanci utéct!
No. Možná právě proto se mi neuráčil sdělit, že odjíždí. Muselo mu být jasné že útěk bude to první co mě napadne.

"Ano. Byl jsem na svém letním hrádku. Pročistit si hlavu a popřemýšlet. Nejdříve jsem měl v plánu zdržet se jen den, ale nějak se to protáhlo,, nevinně se usmál a pokračoval v jezení. Začínalo to ve mě vřít. Tak on si odjede nechá mě tu v domnění že se jen míjíme a teď se mi ještě směje do obličeje. Tak to ne!! Mám toho akorát tak dost. Jedu domů. A je mi uprdele jestli půjdu po svých nebo na koni ale já jedu domů!
Třískla jsem rukama do stolu, vstala od stolu tak prudce, že zamnou spadla židle a naštvaně oddupala do své ložnice. Zuřivě jsem třískla dveřmi a chtěla si začít balit jenže mi došlo, nemám co si sbalit a tak jsem stejně zuřivě ze své ložnice i vyšla a mířila si ti ke stájím. Čekala jsem že se vedle mě každou chvíli objeví a začne mi v tom bránit, ale ono nic. Vybírala jsem si koně, kterého si vypůjčím.

"Co si myslíš že děláš Sofie?,, ozval se zamnou hrubší hlas.

"Jedu domů!,, křikla jsem po něm a mířila si to ke koni který mi padl do oka. Když jsem chtěla ke koni vlést a vzít si ho tak mě strhl na stranu.

"To teda nejedeš! Už jsem ti řekl podmínku tvého návratu domu,, připomněl mi. Pokud chci domu mám se do něj zamilovat, ale jak? I kdybych chtěla s tímhle přístupem to nejde.

"Vždyť mi ani nedáte možnost! Na týden si zmizíte a já to ani nevím. Vy nevíte co to láska je. Neznám vás. Netrávíme spolu žádný čas. Nic o vás nevím! Z toho láska nebo aspoň přátelství nevznikne.,, řekla jsem jedovatou pravdu. A chtěla opět vlést pro toho koně. Jen tam stál asi vstřebával má slova. Už jsem byla skoro na koni. Už jsem viděla naději v návratu domů kde se zapřisáhnu, že podobnou výpravnou cestu už nepodniknu.
Jenže na svých bocích jsem ucítila jeho ruce a následné strhnutí dolů. Vytáhl mě z té ohrady a já se mu vyškubla. Bohužel spadla jsem na zem, když jste na zemi už nemáte žádnou šanci na boj. Nebo pokus o boj.

"Dal jsem ti šanci. Teď ti ukážu jak to děláme mi tady,,  bylo mi jasné o co mu jde hned jak mě hodil do toho sena sedl si na mě a začal mě líbat. Předtím se mi to líbilo, ale teď ani trochu. Udělalo se mi špatně a zamotala se mi hlava nevím jestli z toho k čemu se tu schylovalo nebo proto, že jsem si do hlavy, když mě hodil na zem.
Každopádně se mi před očima udělalo černo a pak se mé tělo úplně uvolnilo.