Uprchlice aneb Princezna proti své vůli

7.

Nebavili jsme se.
Teda on se nebavil, asi byl naštvaný za to co jsem mu před pár dny řekla. Nedivím se mu, a jsem ráda aspoň mám od něj klid. Těším se domu. Trochu i na matku a hlavně měkkou postel a nebudu muset spát na tom tvrdém prkně kterému tam říkali postel. V pořádku jsme jeli a najednou kůň zastavil.

"Co se děje? Stalo se něco? Proč nejedeme dál?,, zeptala jsem se ho, ani se ne mě neotočil a chladně řekl

"Kůň je unavený musí si odpočinout nebo cestou pojde,, odpověděl a začal rozkládat na zem přikrývky. Zamračila jsem se a slezla z koně. To snad nemyslí vážně.

"To tady budeme nocovat?! Proč! Kůň byl před chvilkou v pořádku a najednou nemůže? Já chci ject dál!,, křikla jsem po něm. Neodpovídal mi a pořád tam něco chystal. "Tak odpověz!!,, křičela jsem na něj a chtěla ho otočit směrem k sobě. Po několika dnech se mi konečně podíval do očí. Jeho oči hořeli zlostí.
Koukl se na mě, chytl mě za paže a pevně je stiskl až to zabolelo.

"Tak hele tohle je můj momentálně jediný kůň jasné a v žádném případě nedovolím aby pošel jen kvůli nějaké rozmazlené náně která neví co chce. Takže pokud chceš pokračovat v cestě tak jdi, ale po svých. A zanedlouho bys pošla i ty!,, křičel na mě taky a tisknul mi více paže ve svých dlaních. Svým obličejem byl ke mě tak blízko že jsme se skoro dotýkali nosy.  Bylo to divné. Nastala mezi námi chvíle ticha a napětí. Byla jsem zaskočená tím, že je takhle hrubí a trošku vyděšená. Do teď jsem si myslela, že by mi nebyl schopný fyzicky ublížit, ale po tomhle výstupu si nejsem jistá ničím.