Because I love him ~ Cz [Jungkook] ✓

*12*

Jen tak jsem seděla na okraji vany a slzy se mi hnali do očí. Cítila jsem se tak bezmocně. Vůbec jsem nevěděla co mám dělat. Ale pořád tady byla ta šance že mám ještě jeden test a že ten první je jen omyl. A tak jsem to prostě po 15 minutách zkusila znova. No a chcete vědět výsledek? Samozřejmě že se první test nespletl. Byla jsem těhotná.

Pomalu jsem sklouzla z okraje vany na zem. A slzy už začali téct proudem. Nevěděla jsem co mám dělat. Mám to říct Kookiemu? Nebo jít na potrat a neříct mu nic? To přece nejde!! Nemůžu být přece tak bezcitná. Bylo by to i jeho dítě takže bych musela slyšet i jeho názor.

Vyšla jsem z pokoje abych zavolala Mii, potřebovala jsem od ní pomoct. Když jsem na mobile hledala její číslo mě někdo chytl mohutnýma rukama kolem pasu. Pak jsem ucítila tu známou vůni a hned jsem věděla že je to můj Jungkook. Nechtěla jsem se na něho moc otáčet jelikož slzy mi pořád tekly a nechtěla jsem mu to říkat. Alespoň né teď.

"Půjdeš si se mnou lehnout?" Sedl si na postel a to už jsem si všimla toho jeho rošťáckého úsměvu. "Počkat ty brečíš?" Podíval se mi hlouběji do očí a nejspíš si všimnul i těch mokrých cest od slz.

"Jungkooku neřeš to, musím teď za Miou, musím si s ní promluvit" podívala jsem se na něho a začala si utírat slzy.

"Můžeš si přece promluvit semnou" podíval se na mě trochu uraženě ale vypadal u toho hodně roztomile.

"Kookie já vím ale tohle teď s tebou řešit nechci" pousmála jsem se i když jsem si všimla že mu do smíchu určitě není. "Napíšu ti až půjdu od Mii jo?"

"Hmm...fajn" odvětil mi celkem otráveně ale já ho chápu.

Odešla jsem teda z pokoje aniž bych řekla něco jiného. A pak jsem proklouzla dveřmi. Cestou jsem zavolala Mii aby přišla do kavárny.

****

"Tak co?" Začala se Mia vyptávat jen co dorazila na místo.

"No jsem těhotná" podívala jsem se na ní kamenným výrazem. No a je to tu zase slzy které se mi tlačí ven ale teď přece nemůžu brečet.

"A co s tím budeš dělat? Vždyť za měsíc odjíždíš" no páni opravdu mi řekla informaci kterou už dávno vím?

"Mio musíš mi poradit. Nevím jestli mám jít na potrat, přece jen je to dítě i Jungkooka" podívala jsem se na ní opravdu vážně i když to tak určitě nevypadalo.

"Hmm..no a co adopce? A řekla si mu to vůbec?" Podívala se na mě pohledem který nejde ani popsat.

"Ne neřekla" protočila jsem očima. "Jak jako adopce?" Celkem mě zajímalo jak tohle Mia myslí. Vím co je to adopce ale myslím si že to pro tu matku musí být pak hodně těžké vzdát se svého dítěte a žít s tím že ho vychovává někdo jiný.

"Proč ?! Kate má právo to vědět" achjo pořád mi říká jen to co už dávno vím. "A s tou adopcí to myslím tak že svoje dítě které se ti narodí dáš hned po porodu rodině která třeba nemůže mít děti" celkem mile přemýšlí ale nevím co je lepší jestli potratit s tím že to dítě neuvidím, nebo dát dítě někomu cizímu s tím že se bude starat o moje dítě celý jeho život aniž bych ho viděla.

"Měla bys mu to říct a to ještě dnes" prohlásila když se zvedala ze židle.

"Máš pravdu" no musím uznat že Mia má vždy pravdu.

"Pak mi zavolej ano?" Na to jsem jen přikývla hlavou a oblékla jsem si bundu.

Když jsme pak každá odešla svou cestou, tak jsem nad tím vším přemýšlela. Myslím že ta adopce není zase až tak špatný nápad a to i protože je hnusné vzít život nenarozenému dítěti. Ale váhala jsem na tím to říct Kookiemu ale hluboko v sobě jsem věděla že musím. Vůbec se mi ale do dormu nechtělo a tak jsem šla k sobě domů. Řekla jsem si že budu spát u sebe a Jungkookovi to řeknu zítra.

Doma jsem si lehla a snažila se alespoň na chvíli usnout. A povedlo se. Avšak po hodině a půl spánku jsem vstala. Podívala jsem se na telefon a měla jsem tam 8 zpráv od Kookieho a 3 zameškané hovory taky od něho. Měla bych mu zavolat určitě má o mně strach. Ale já jsem to neudělala spíše jsem se zachumlala hlouběji do peřiny a zase přemýšlela.

Přemýšlela jsem i nad tím jak to řeknu svojí rodině v Americe. Ale přece jsem už plnoletá a myslím že je to moje věc a moje rozhodnutí. Pak někdo zaklepal na dveře. A hned potom jsem slyšela zámek. Asi jsem ty klíče Jungkookovi dávat neměla. Když přišel do pokoje začala přednáška o tom že jsem mu měla zavolat a že měl o mně strach.

"Promiň Kookie já musím ti něco říct" posadila jsem se a váhala nad tím co mu řeknu.

"Já...jsem těhotná" u posledního slova jsem se zlomila v hlase a myslím že to bylo poznat. A zase začaly téct slzy. Nebylo jich už dost? Asi ne.

"Co..cože?" Sedl si ke mě.

"Nevěděla jsem jak ti to říct, omlouvám se" sedla jsem si blíž k němu a obmotala jeho ruku s mou.

"Kate vždyť víš že mi můžeš říct všechno" dal mi pusu na čelo.

"Kookie já nejsem na dítě připravená" podívala jsem se mu hlouběji do očí.

"Já taky ne ale spolu to zvládneme" u téhle věty jsem se usmál a opřela jsem se o něj. Oba jsme si lehli.

"Kookie chci abys mi něco slíbil" řekla jsem a prsty jsem kreslila na jeho hrudi obrazce.

"A co ?"

"Neříkej to prosím klukům alespoň né teď" podívala jsem se na něho a viděla jsem jak se pousmal.

"Slibuju" řekl a dal mi pusu. Kterou jsem mu oplatila. No co bych bez něho dělala. Miluju ho tak moc že začínám přemýšlet nad tím že tu zůstanu. Ale to nejde on by zase řekl že všechno jde když se chce...

Tak a je tady další 😊. A dokonce i delší než ty ostatní. No nic nevím co dál tady psát😐. Tak ahoj u další kapitoly 👋💓.

❤Nikisha❤