žalozpěvy pro zkaženou generaci.

Příběhy velkoměsta

Čeká na poslední tramvaj, co by jí odvezla

na poslední loď co by jí převezla

na druhej břeh toho nekonečnýho
moře

nezájmu ve kterym se topí nudou hoře

a nalhává sobě i svýmu okolí, že umí plavat

ale všechno, co se naučila je leda tak padat.

A on zas stojí na Palmovce s bolestí
v srdci

a svírá pevně pěsti-kluci nebrečí, přeci

ale co když už nechce bejt klukem

už nebude hodnym synem ani oblíbenym vnukem

už odmítá mlčet a schovávat tu krásu-

touhu po jemnym hlase a vlasech ku pasu.

A ona se za sebe stydí tak se do slz halí

a taky do hvězdnýho prachu co se do papírků balí

schovává se v lahvích a v dýmu

nikdy nebude součástí týmu

cítí se na živu a přitom umírá

její plamínek pomalu skomírá.

A jemu zase chybí její jemný doteky

její smích když se schovali pod deky

kterej už nikdy neuslyší, leda tak ve snech

a jeho žal zmizí ve všech čtyřech zdech

toho paneláku ve kterym spolu plánovali budoucnost

dokud nezmizela její láska a ctnost.

A tamten se obrací ke sněhu pro pomoc

a tamta se poddává v děsivou nemoc

a tamtomu se drolí duše na kusy

a tamta už nechce vzít jídlo do pusy

a támhleten už nechce žít-a komu by se chtělo?

a tahleta zas za fet prodává svý tělo.

A ten asfalt a beton tohle všechno vsakujou

aby lidi nevěděli, čemu se vystavujou

ale v tom velkoměstě to pořád někde je

i když ve mnohých nezmírá naděje

že když zakryjou si oči tak všechno špatný zmizí

ale všichni nakonec setkaj se s krizí.

Pozn. autora: hoďte follow mýmu básnickýmu učni -anabram-