spadlý listí

poezie plný strachu

byly to poezie plný lásky i nenávisti, já kouřila trávu,
a kvůli tobě jenom mrzla v dešti.

abych si přečetla,
co všechno mi vyčítáš,
cos mi do očí neřek,
a kvůli čemu se mi vyhejbáš.

a já tě volám,
a ty taky,
ty zlatej vole,
přijď ke mně zpátky.

přestaň mi psát,
ty blbý verše,
a radši přiď za mnou
a řekni mi tiše
co ke mně cítíš,
řekni to konečně jinak než ve verších.

čekám tady na to,
až mi to řekneš,
v tom blbým dešti,
kde čtu si tvý písně,
který nemaj rytmus,
a proto to jsou básně,
co se mi zažíraj do kůže.

můžu myslet jen na to,
jak mi píšeš
ty opilý slova,
lásky a tísně.

je tam všechno,
chaos a řád,
tvý pocity a vášně,
vše co máš rád.

a já tady čekám, promrzlá na kost
v hlavě myšlenky
jak dokážeš toto,
ranit a milovat,
tu samou osobu
a zrovna mě,
vždyť ti ani nesednu.

lásku asi nechápu,
nebo se jí bojim,
tak mi ji vysvětli,
a já ti potom povim,
co všechno k tobě cítim.