spadlý listí

a tak láska hory přenáší

vidíš co mi děláš,
píšu tady poezie,
plný smutku a touhy
po tvým vyjádření.

kdybys tak už překonal,
ten pitomej strach,
co ti zabraňuje,
říct mi všechno,
a ne bít na poplach.

čekám tady na to,
tady dole,
a pěkně dlouho.
tak už si pospěš,
než bude pozdě,
přijde někdo jinej
a všechno mi řekne.

a já budu smutná,
že to nebudeš ty,
kdo mi vyznal city,
tak krásně nebeský.

budu na tebe myslet,
budu chtít jen tebe,
ale ty mě stále,
budeš jenom pozorovat,
nutit mě psát tyhle básně
a být nevěrná tomu,
který po mně prahne.

a tak si říkám,
dělá ti to dobře?
když tady kvůli tomu,
přemýšlím o sebevraždě?

o vraždě svýho srdce,
který mě do toho nutí,
kvůli kterýmu to tak kurevsky bolí,
a kvůli kterýmu na tebe nemůžu zapomenout,
jako na mou lásku,
jedinou a poslední,
poetickou a bolestivou,
za kterou bojovat stojí,
i když se mi to vymstí.

a mozek mi nepomáhá,
prej jaká moudrost.
tu jsem dávno vypustila
po prvním slově
co jsem napsala,
na papír do sbírky,
která je jen o tobě.
a to, co jsem si uvědomila,
po tom prvním slově,
mě nutí tady být
a věřit v tebe.

(v to, že překonáš svůj strach)

a tak tady čekám dál,
na tebe
a v náruči někoho,
kdo byl dřív u mě,
než ty a tvá slova
místo poezie.

(a tak čekám dál,
tady
a na tebe.)