spadlý listí

notak!

pomalu mi už,
nezbývaj chvíle,
kdy bych si nečetla,
ty tvý poezie.

ale vždy si na to udělám čas,
aspoň tu chvíli,
čtu si, co jsi mi napsal,
to bolestný a tíživý,
ty pravdy smyslný.

to jak moc bolej,
nechávám na potom,
brečím jak děcko
a nemůžu přestat,
z těch tvých slov.

co čtu po slupkách,
tak jak jsi je poslal,
jak jsi je seřadil,
jak jsi mi poradil,
abych došla k tomu,
co jsi mi sdělil.

pomocí tohohle,
tohohle všeho,
nekončícího strachu,
nade mnou,
tý nekončící lásky
a neutuchající nenávisti,
že ti tohle dělám
a já dál brečim,
myslim na tebe,
chci křičet
a říct ti všechno,
že pro mě,
znamenáš to stejný.

poslední kapka mý zhrzený lásky k tobě.