spadlý listí

propast mý lásky k tobě

pořád si říkám,
proč melu takový nesmysly,
a pak mi to dojde,
hádej, člověče, hádej,
zase jde o tebe.

měníš mi svět a pohled na něj,
a to všechno dělaj jenom ty tvý básně,
co tak strašně moc bolej.

kdyby jsi mi to řekl, z očí do očí,
myslím si, že by to bylo snažší,
ale pak si vzpomenu, jak moc bolí jen ty řádky,
a raději zase,
rychle zacouvám zpátky.

možná právě tohle,
nás dva spojuje,
protože každej,
píšeme poezii,
tomu druhýmu,
jen abychom se mu nesvěřili,
přímou větou.
tohle nás spojuje,
oba se bojíme,
tomu druhýmu něco říct,
a tak mu to radši napíšeme,
ať máme klid,
a ten druhý,
bolest v očích.

a víš že ta slova,
co píšeš mi taky,
bolej jak ze dřeva,
vysekaný šípy,
co zasekly se mi do těla,
po každý přečtený hlásce.
ale to jsem nechtěla,
být v bolestnym vztahu,
kterej je vlastně jen o poezii
v jak blbym filmu.

vztah to ani neni,
vždyť jsi to neřek,
to co ke mně cejtíš,
tak mi to řekni a překroč tu propast,
která je bolavá a plna mých slz,
co jsem si vyplakala,
na těch pár slovech,
když sis na mě udělal čas
a poslal mi další dávku
tý bolavý poezie.

(proč mi tohle děláš,
zaplň tu ránu.)