Inside The Prison

12.

Škola se jen táhla. Upřímně, já se ani nesnažím, když vše co se tady učí bych mohla odříkat i pozpátku. Když už díky bohu zazvonilo na konec hodiny, tak jsem byla jedna z prvních, kteří vystřelili ze třídy. Utíkala jsem ke skříňce a rychle popadla všechny potřebné věci. Na to jsem hned vyběhla před školu a šla pak se sluchátky v uších domů. V kapse mi najednou zabrněl mobil. Jak nečekané za poslední dobu.

Unknown
Neboj se brzy tě osvobodím z toho pekla, který nazýváš domovem.

A dost.

Abby
Dej mi pokoj a otravuj si někoho jiného. Nemám zájem.

Unknown
Ty má sladká Abby, kdybys jen věděla, jak moc blízko ti jsem.

Polil mě studený pot a nepříjemný pocit. Přidala jsem do kroku a pořád jsem se kolem ohlížela. Neopustil mě pocit, že mě stále někdo sleduje. Když jsem konečně dorazila domů, otevřela jsem dveře a vstoupila dovnitř. S úlevou jsem si oddechla. Aspoň na chvíli. Děsivé ticho. Vždy když jsem přišla, slyšela jsem písně Magdy. Třeba šla jen na nákup. Přešla jsem tedy z předsíně do kuchyně. Nalila jsem si vodu a šouravým krokem jsem došla do obýváku. Dívala jsem se do mobilu a nevěnovala jsem pozornost svému okolí. Konec konců, není čemu. Aspoň jsem si to myslela. Najednou jsem zakopla a tím jsem vylila obsah své skleničky společně s tím, že jsem ji rozbila. Jenže jsem dopadla tak špatně, že jsem si udělala něco s kotníkem, začala jsem si ho mnout a když jsem se chtěla podívat o co jsem zakopla, bylo to nebohé tělo Magdy, které bylo celé od krve. Krev vycházela z jejího břicha.

"Magdo!" Přiložila jsem svoji mikinu k ráně, abych zastavila krvácení, ale nepomohlo to. Zavřela oči a naposledy vydechla.

"Magdo, ne vydrž. Prosím!" Začala jsem hystericky brečet.

"Ne ne Magdo, nenechávej mě tu." Hlavu jsem měla položenou na její hrudi a jen jsem tam seděla s rukama od krve.

"Má sladká Abby, bolest tě přejde." Otočila jsem hlavu a tam stál Justin s nožem, který byl pokrytý krví stejně tak jako jeho ruce.

"T-to jsi byl ty?"

"A nejen on."

"O-o co tu jde? Proč jste to udělali? Vždyť ona si to nezasloužila."

"Já jsem Jason McCann, Justina už očividně znáš." Byli to identická dvojčata. Justin měl blonďaté vlasy s patkou přehozenou na jednu stranu. Vzato Jason, je měl vyčesané nahoru a měl hnědé vlasy.

"To jsi byl ty kdo mi psal ty zprávy."

"Chytrá holka."

"Ty jsi mi poslal moje fotky."

"Přesně tak."

"Ty jsi mě v noci sledoval, když jsem se procházela po New Yorku."

"Správně a dneska jsem ti psal že tě osvobodím z pekla, kterému říkáš domov." Pohladil mě po tváři a usmál se. Nebyl to ten sladký úsměv, který má Justin. Byl to ten zlomyslný úšklebek, ze kterého jde mráz po zádech.

"A dneska je ten den." Přiložil mi nějaký kus látky k puse a já jsem do chvíle upadla do tmy. Do černé tmy, ze které jsem už nechtěla odejít. Do tmy, která byla moje útočiště. Do tmy, která mě měla chránit. A takhle začala moje noční můra, která se ze dne na den stala reálnou.

A jsme u toho. Teprve teď začíná pravý dobrodružství😈

Vím že byste mě zabili za to že jsem vlastně od února nic nepřidala, ale dokončím tenhle příběh. Slibuji

Julia