Inside The Prison

25.

Nemám tušení, jak jsem usnula. Ranní káva mě okamžitě probrala a já pocítila ten známý pocit úzkosti, který jsem měla před 10 lety. Dnes večer mám přijít na večeři ke svým rodičům a obavám se, že se na to zbrkle večer zeptám. Ačkoliv mám mít volno, tak jsem se rozhodla jít do práce. Nemůžu dnes zůstat doma. Jako běžné ráno mě čekala sprcha, hygiena, rychlá snídaně, zlidštění a výběr vhodného oblečení do práce. Své vlasy jsem nechala spuštěné na mých ramenou.

Připravená jsem došla pro všechny potřebné dokumenty. Přišla mi nová zpráva od rodičů, vyžadující potvrzení dnešní večeře. Rychle jsem odepsala souhlas. Prošla jsem se pár bloků a nakonec dorazila k mé firmě.

"Abby? Co tu děláš? Máš mít volno."

"Změna plánu." Prošla jsem bez dalších slov kolem Ryana a nastoupila do výtahu, ze kterého vystoupil. Mou hlavou projely všechny vzpomínky na tu dobu, kdy jsem byla držena u Justina a moje opakující pokusy o útěk. Nepříjemný pocit v hrudi mi dával pocit viny, protože na rozdíl od Penelope jsem se od něj dostala živá. Otřepala jsem ze sebe ten nepříjemný pocit a napřímila se. Konečně jsem vystoupila a rychle jsem přešla do své kanceláře. Okamžitě jsem vytáhla složku a posadila se za počítač. 

Pokračovala jsem v hledání informací o Penelope. Zemřela v Londýně, kde žila od dětství. Už to mě přesvědčovalo o pouhé náhodě, avšak mi to ani zdaleka nestačilo. Celý den jsem se snažila zjistit, kde se narodila a trvalo mi to nějakou chvíli. V žádných článcích se o tom nikde nikdo nezmínil a nakonec jsem zavolala svému známému na FBI. Přeci jen jejich složka bude mít více informací.

"Ethane?"

"Ahoj Abby, co se děje?"

"Můžeš mi něco poslat? Potřebuji něco k případu a internet mi nějak neposloužil."

"Jistě."

"Chci vědět místo narození dívky jménem Penelope Martinez. Pošli mi prosím její složku v databázi."

"Za chvíli to tam budeš mít."

"Děkuji. Měj se."

A do chvíle jsem opravdu obdržela její složku v mé počítačové databázi. Hned jsem ji otevřela a tam mi naskočily všechny její informace společně s její fotografií. Vypadala úplně jako já. Stejné datum narození, stejné příjmení, stejné místo narození. Ještě více mě to znepokojilo. Narodila se zde v New Yorku, ve stejné porodnici, ale žila v Londýně. Třeba se přestěhovali.

Rodiče: Constantin a Katarina Martinez

Máme jiné rodiče. To mě uklidnilo, ale ne natolik, abych od toho dala ruce pryč. Třeba to je jen příbuzná, ale nikdo se jmény jejich rodičů není v naší rodině. Četla jsem dále její složku a v jejím životopise mě opět znepokojila jedna poznámka.

"Adoptována"

Přejížděla jsem dále ve složce, abych našla jména biologických rodičů. Nikde po nich ani památky. Všechno jsem vypnula a sbalila. Pojedu do porodnice, kde jsme se obě narodily. Je to sice v Brooklynu, ale musím znát jména biologických rodičů. Spěchala jsem ven a zavolala si taxík. Po půl hodině cesty jsem konečně dorazila před porodnici. Vešla jsem dovnitř a hned jsem narazila na Sierru.

"Abby? Co tady děláš?"

"Sierro, ty se mi teď hodíš."

"Povídej."

"Potřebuji přístup ke kartotékám. Můžeš mi to zajistit?"

"Abby, je to hrozně riskantní."

"Prosím. Je to důležité."

"Dobře, ale budeš mít na to jen 15 minut. Pojď." Když mě tam zavedla, stálo přede mnou přes dvacet regálů s kartotékami a v každé bylo snad přes sto kartoték.

"Sakra Sierro, jak to mám najít?"

"Regály jsou podle roku a kartotéky podle abecedy. To zvládneš. Máš 15 minut. Budu hlídat." Potom zavřela dveře a já začala hledat svoji kartotéku.

Našla jsem část regálu s rokem 1993. Začala jsem přejíždět po příjmeních začínající na písmeno M.

Martinez

Bylo to tam pouze jednou. Ihned jsem popadla složku a otevřela ji. Byla to moje složka, ale i Penelope. Srdce se mi rozbušilo. Dvojčata. Jejími biologickými rodiči jsou Elena & Leonard Martinez. Moji rodiče. Sebrala jsem náš rodný list a zastrčila složku zpět.

"Abby musíš už jít." Kývla jsem a vyšla. Objala jsem Sierru a zavolala si taxík. Čas mi akorát vycházel, abych stihla večeři. Po chvíli jsem konečně dorazila. Vešla jsem dovnitř a v okamžiku se u mě objevila máma.

"Zlatíčko." Podarovala polibek a vedla mě do kuchyně.

"Jak ses měla? Hádám, že jsi byla opět v práci."

"Ano, byla."

"Děje se něco?" Chvíli jsem přemýšlela, zda ji to mám říct hned, či až potom.

"Kdepak. Chceš s něčím pomoc?"

"Ne ne. Běž si zatím sednout." Posadila jsem se ke stolu. Otec, jako vždy s novinami v ruce. Nalila jsem si skleničku vody a rychle ji vypila. Srdce mi snad málem vyskočilo z hrudi. Když byla večeře donesena na stůl, tak jsme se konečně pustili do jídla.

"Abby? Jsi si jistá, že jsi v pořádku?"

"Ano."

"Jsi nejlepší právnička ve Státech, ale rodičům lhát neumíš."

"A všichni by se měli odnaučit mě v jednom kuse označovat jako 'Nejlepší pravnička ve Státech'. Je to unavující."

"Tak nám pověz, co se děje." Vytáhla jsem rodný list můj a Penelope a položila ho před rodiče. Oba si zrovna dávali sousto do úst a usmívali se na mě.

"Copak to je?"

"Jen si to prohlédněte." S úsměvem si prohlédli rodný list a ve vteřině jim úsměv zmizel. Se strachem se na sebe podívali a pak svůj pohled přemístili na mě.

"Máš pravdu. Jsem nejlepší právnička ve Státech a bez zábran svoji agresi, kterou používám u soudu použiji i proti vám."

Julia