Inside The Prison

30.

Až se nestalo naprosto nic, protože dole práskly dveře. Hned jsem se od něj odtáhla. Je to člověk, co mě unesl a řezal do mě. Co mě to vůbec napadlo, že jsem se s ním málem políbila.

"Šuline! Jsem tady!"

"Počkej!" Podíval se na mě a bez jakéhokoliv slova se zvedl a odešel. Chytla jsem se za vlasy a měla jsem sto chutí si nafackovat. Co to krucinál bylo? Posunula jsem se na kraj postele a opřela se o něj. Pod chodidly jsem cítila příjemný koberec a hvězdy zdobící noční oblohu. Zajímalo by mě, kde jsme. Lehla jsem si zpět do postele a přikryla se peřinou. Naposledy jsem se podívala oknem na noční oblohu posetou hvězdami a usnula jsem.

Do dalšího dne jsem si přála vzbudit se ve své posteli, ve svém bytě zpátky v New Yorku. Jistě, že to tak nebylo. Vzbudila jsem se na odporné sluneční světlo, v posteli mého únosce a v domě někde v Sakramentu. Justin seděl v křesle naproti postele a četl si Shakespeara. Vážně?

"Odkdy zločinci čtou Shakespeara?"

"Dobré ráno i tobě."

"Nenazvala bych to úplně dobrým ránem." Protočil oči a položil knížku na menší skleněný stolek vedle křesla. Posadil se vedle mě a zpod postele vytáhl lékárničku. Odhrnul mi peřinu, kterou jsem si hned opět přitáhla.

"Hele, jestli chceš, aby se to zahnisalo, tak si posluž."

"Chci se nejdřív osprchovat."

"Fajn. Ryan ti koupil oblečení. Koupelna je tam za tebou." Opět se posadil do křesla a začetl se do knížky. Opatrně jsem se zvedla a namáhalo mě chodit, protože jsem se cítila, tak slabá. Vytáhla jsem z tašky šortky a volnější triko. Bylo tu i spodní prádlo. Divím se, že trefili mou velikost. No, ale vždyť mě ten úchyl sledoval devět let, tak pro něj nebylo těžké zjistit mou velikost prádla. Vzala jsem si pouze červené krajkové brazilky. Na podprsenku kašlu.

Pomalu jsem zašla do koupelny a zamkla se. Okamžitě jsem se ohlížela po okně. Nic. No, tak tentokrát štěstí mít nebudu. Vysvlékla jsem si šaty, které jsem měla na sobě a které byly slušně nasáklé krví. A to jsem v tomhle spala. Chtělo se mi zvracet. Opatrně jsem si sundala obvazy, které byly také prosáklé krví.

Vlezla jsem do sprchového koutu a nechala jsem na sebe spustit vlažnou vodu, protože horká by mě asi zabila do těch řezných ran. Stejně to štípalo. Umyla jsem si vlasy a smyla jsem ze sebe všechnu krev. Jakmile jsem byla hotová, tak jsem si vlasy usušila do takové míry, aby mi z nich přestala kapat voda. Pak i celé tělo a oblékla jsem se. Do zrcadla jsem se raději nedívala a vyšla jsem ven. Justin byl stále začtený, ale zvedl hlavu, když slyšel dveře. Posadil se i s lékárničkou na postel a já se posadila vedle něj. Nejdříve mi namazal rány a nechci ani vědět čím, protože to vábně zrovna nevonělo a pak mi je všechny obvázal.

"Nevzala sis podprsenku."

"No vidíš, méně práce pro tebe." Jen se na mě zaraženě podíval, než mu došlo, že jsem to nemyslela vážně. Ještě abych to vážně myslela.

"Máš mokrý vlasy a takhle máš promoklý i to triko."

"Tak se tam nedívej."

"Musíš mít vždy poslední slovo?"

"Jistě, jsem právnička." Jen jsem ušklíbl a přísahám, že bych mu za ten jeho přeslazený úsměv vyškrábala oči.

"Nebo díky tobě jsem bývala."

"Pojď. Dole se najíme." Ignorována svou poznámkou, jsem si stejně vyžádala jeho pozornost.

"Justine?"

"Hm?"

"Co ode mě vlastně čekáš? Že spolu budeme žít navěky? Budeš mě tu navždy držet proti mé vůli?"

"Buď to a nebo tě někomu prodáme." Bez jakékoliv odpovědi jsem se zvedla a prošla kolem něj. Ne zrovna odpověď, kterou jsem čekala. Musela jsem se opírat o zeď, abych nějak došla po schodech. Opravdu je to prvotřídní kretén a já se brzo půjdu zastřelit, jestli je tohle život, který mi byl přidělen. Dole seděl Ryan s Fredem a hráli, ani nevím co hráli. Oba dva za těch devět let nasbírali více svalové hmoty. Ostatně Justin taky. Stejně to jsou stále zločinci.

"Čau Abby!" Neodpověděla jsem, ale prohlížela jsem si dům. Vysoké stropy a velmi prostorný obývací pokoj. Viděla jsem ostrůvek, tak hádám, že kuchyň bude za ním. Měla jsem pravdu. Nechtěla jsem jíst ty jejich hamburgery, tak jsem prohrabávala lednici a byli tam rybí prsty s zmraženými bramborami. No dobře, lepší to už asi nebude. Dala jsem to na pekáč a do trouby. Na to, že mají barák velký jako Bílý dům, tak mají pěkně chudou lednici a celkově kuchyňské potřeby stojí za starou bačkoru.

Hotové brambory jsem ještě okořenila mletým chilli a paprikou. Nandala jsem si to na talíř a posadila se k ostrůvku. Furt jsem nemohla přijít na to, kde jsme a jak se odsud dostat. Jedla jsem u toho své jídlo a byla jsem ráda, že konečně něco jím. Nevím kolik hodin uběhlo od večeře s rodiči. Ani tam jsem se nijak moc nenajedla. Vyrušil mě Ryan, který se posadil vedle mě.

"Neměla bys něco i pro nás?"

"Co takhle doživotí v base?"

"No dobře, tak prý ne Fredo! Je protivná jak těhotná ženská!" Mělo vůbec cenu na tohle odpovídat? Dojedla jsem a umyla jsem po sobě nádobí. Pak jsem šla zpět po schodech nahoru. Prošla jsem kolem pootevřených dveří. Zvědavost mi nedala a chtěla jsem se podívat dovnitř. Rozhlédla jestli není někde Justin a vešla jsem dovnitř. Vyrazilo mi to dech. Všechny zdi byly lemovány velkou knihovnou.

"Páni."

"Někteří zločinci přeci jen jsou určitým směrem vzdělaní." Leknutím jsem se otočila a samosebou, že tam stál Justin. Opřený o rám dveří s rukama v kapsách.

"Musíme odjet na chvíli. Prosím, nezkoušej utéct. Mobil tu nikde nenajdeš a nedávej mi důvod, abych ti musel ještě více ublížit."

"Víš, začínám si říkat, co na tobě kdy Penelope viděla." Jedním krokem přistoupil ke mně a přirazil mě ke knihovně. Dýchal mi těsně před obličejem. Naštvala jsem ho a mě to dělalo hroznou radost. I pod riskem, že budu ještě více zjizvená.

"To že máš její očí, rty a hlas neznamená, že jsi nezranitelná. Přestaň mě provokovat Abby. A neber si její jméno do úst. Neznala jsi ji." S tímhle odešel a já se konečně mohla v klidu nadechnout. Nadskočila jsem leknutím, když se dole ozvalo silné prásknutí dveří. Měl ale pravdu. Neznala jsem ji.

Julia