Inside The Prison

39.

"Jsi úplně vylízanej? Nech ji jít domů!"

"Vždyť mohla odejít! Kdykoliv, co bylo odemčeno! Neodešla! Zůstala!"

"Ty kreténe! Čím ty přemýšlíš? Týral jsi ji, když byla ještě dítě! Děláš ji trauma i teď, kdy je dospělá! Přenes se přes to! Tímhle Penelope nevrátíš!" Hlasitá hádka vycházející z dolního patra, byla příliš hlasitá. Oblékla jsem se a rychle seběhla dolů. Justin tam naštvaně stál proti Ryanovi, a kdybych nepřišla, určitě by se do sebe pustili. Jakmile mě zahlédli, oba dva od sebe ustoupili a Ryan odešel dveřmi na verandu. Přešla jsem k Justinovi a zvedla jeho bradu tak, aby se mi podíval do očí.

"Neodešla jsem, protože mně na tobě záleží, ale to pořád neznamená, že jsem ti za vše odpustila. Pokud chceš, půjdu." Srazil mou ruku a odešel do kuchyně. Potřebovala jsem se někomu vyzpovídat. Avšak tu nebyl nikdo dosti důvěryhodný, abych se mohla otevřít. Za zády jsem ucítila závan větru přicházející z venku. Otočila jsem se za závanem a stála tak naproti Ryanovi. Mnul si zoufale obličej a opíral se o rám dveří.

"Abby, u všech svatých, proč jsi sakra neodešla, dokud to šlo?" Přestože jsem znala odpověď, nedokázala jsem ji říct nahlas. Jakoby to pro mou důstojnost bylo příliš zahanbující.

"Já nevím."

"Abby jsi vystudodvaná, máš skvělý život. Copak ti v minulosti nestačilo, jak ti ho Justin zničil?"

"Až mi řekne, ať odejdu, tak půjdu. Do té doby zůstanu a nenamáhej se mě ptát, proč bych to dělala, protože to sama nevím."

"Víš to moc dobře, ale nechceš to říct nahlas, protože tím bys zlomila tu svou pevnou tvrdohlavou povahu, jakou předvádíš u soudu." Slova, které Ryan řekl, jakoby mi vyrazily dech, protože jsem si nechtěla připustit, jak moc pravdivá jsou. Beze dalšího komentáře jsem se otočila a vrátila se nahoru do pokoje. Chvíli jsem dumala nad tím, jak moc hloupá musím být, že tu dobrovolně zůstávám, když se mně tolikrát už naskytla šance utéct. Jenže já už si nemohla představit moment, kdy bych necítila Justinovu vůni, nebo že bych se mu nemohla denně dívat do očí.

Na tyhle své pomatené myšlenky, jsem si vždy dávala dlouho sprchu a nehodlám to měnit. Sebrala jsem se a vlezla si do sprchového koutu. Začaly na mě dopadat horké kapky vody a mě se uvolnily všechny svaly v těle. Opírala jsem se hlavou o studené kachličky a hlavou mně projížděly myšlenky, jak sobecký člověk jsem. Zůstávám jen pro své potřeby, když doma na mě stále s nadějí čekají oba rodiče, kteří ačkoliv přede mnou celý život tajili něco takového, tak mi neuvěřitelně chyběli. Chyběli mi přátelé, má kancelář, případy, vše, ale byla jsem ochotná to opustit jen kvůli někomu, kdo mi v životě zanechal tolik jizev na zapamatování, a přeci jen se mi dokázal dostat pod kůži způsobem jako nikdo jiný předtím.

Člověk by si i řekl, že jsem nemocná a potřebuji odbornou pomoc. Nedivila bych se, protože kdybych to viděla z jiného úhlu, myslela bych si absolutně to samé. Kolik psychického utrpení dokáže člověk snést, než ho to zlomí? Kolik myšlenek mu může proběhnout hlavou, než se z toho zblázní? Jak dlouho se člověk může rozmýšlet, než se konečně rozhodne? Jakou sumu bolesti dokáže přijmout, než se konečně podvolí? Mé myšlení bylo vždy založeno na problému a  konečném řešení, ale poprvé tu žádné rozumné nebylo. Neviděla jsem odsud východ ven. Jako bych prošla tolika místy ve své hlavě, ale nikde se nevyskytovalo světlo, které by mi mohlo nalézt cestu.

Vyšla jsem ze sprchy ven a jen přes sebe hodila spodní prádlo a pohodlné oblečení. Neobtěžovala jsem se pořádně usušit a jen si unaveně zpět lehla do postele. Netrvalo chvíli, než jsem upadla do spánku.  Popřemýšlím-li, následují vás myšlenky do podvědomí, které vládne vaším představám ve snech? Mé sny byly poslední dobou pouze o tom, jak sedím uprostřed ničeho a topím se v neznámé hloubce plné myšlenek. V lepším případě jsou to vzpomínky. Jak těžké je najít řešení?  Přišla mi to jako chvíle, když jsem spala. Jako když ráno předtím než začíná škola nebo práce, na chvíli si přispíte a přitom uběhne tolik času. Zrovna tak jsem se cítila nyní. Vzbudila jsem se s pistolí u hlavy a velice známým obličejem sklánějícím se nad tím mým. Zacpal mi pusu, aby zabránil náhlého výkřiku, na který jsem byla zplna hrdla připravená.