Světlo hvězd [Loki FF] ✓

#1

Světlo hvězd. Stejně zářivě chladné jako předchozí noc a noc před ní. Bylo zajímavé pozorovat, jak se hvězdné mapy na nebi mění, zatímco my zůstáváme stále stejní.

Jedna z nejstarších sil v galaxii, plnící úlohu tichých pozorovatelů, k nimž zavítá málokdo. K tomu přispěla i skutečnost, že většina národů sídlících na planetách, náležících k oněm hvězdám, už na nás dávno zapomněla.

Nebylo možné říci, že by nám to nevyhovovalo. Cípek galaxie, který nám náležel, jsme ovládali svrchovanou mocí, jíž se již po staletí neodvážil nikdo vzdorovat.

Myšlenky, pomalu bloumající od jednoho zářivého bodu k dalšímu, přerušil světelný záblesk. Na první pohled vypadal jako padající hvězda, když cosi vstoupilo do atmosféry. Na okamžik jsem dokonce zahlédla onoho narušitele.

„Vaše výsosti..."

„V pořádku, najděte ho... Pokud je co najít."

Muž, jenž se objevil za mnou, s úklonou zmizel v širokých dveřích vedoucích na rozlehlou terasu.

Náš poklidný život zřejmě naruší nejedna nečekaná událost. Úsměv, který se skryl za závojem dlouhých vlasů, v němž pableskovaly výrazné špičáky, patřící tomuto faktu, zůstal nespatřen, když mé kroky vzápětí následovaly hledače.

***

„Dlouho jsem neměla tu čest setkat se s někým z tvého lidu. Navíc, když sem zavítá tak neobvyklou cestovní metodou, jako je vyvržení z bifrostu..." tichá poznámka doprovodila pohled z okna pokoje, kam hledači donesli muže, který před méně než pár hodinami, spadl z oblohy.

„Ale no tak, vím že jsi vzhůru. Už víc než deset minut... Máš mé slovo, že momentálně ti zde žádné nebezpečí nehrozí... A ta dýka ti bude k ničemu," dodala jsem, když nereagoval, obracejíc se směrem k němu.

Stál u lůžka, na němž ještě před chvilkou ležel, a dýku v pravé ruce se ani nesnažil skrýt.

„Bodni si, jestli ti to udělá radost," rozpřažené ruce doprovodilo zašustění černého, kimonu podobného, oděvu, „ale nejen, že bys mi tím neublížil, stráže stojící na chodbě bys tím nejspíš taky moc nepotěšil."

„Kde to jsem?"

Otázku položil, aniž by opustil útočný postoj.

„Jsme v jedné z komnat královského sídla lidu planety Lux."

„To není možné... Luxiáni byli zničeni, už před více než tisícem let."

V jeho tváři se zračilo překvapení, možná i náznak bezděkého respektu.

„Slyšela jsem, že je to jedna z legend, co se o nás povídá, ale už mnoho oběhů si sem nikdo nepřišel ověřit zda se jedná o pravdivou informaci. Vypadá to, že většina těch, kdo o nás ještě vůbec ví, tomu věří... Pravdou však je, že mému lidu se daří více než dobře."

„Tvému lidu? Kdo jsi?"

Ruka s dýkou mu vylétla k hrudi, jako vystupňování obrany.

„Říkali mi už mnoha jmény... Regina Tenebris, Noctis Umbra, Revelatio Sanguinum... Jsou to často až úsměvná označení, plná strachu bytostí, které poznaly, co jsme zač, ale... Ti kdo mě skutečně znají, mi říkají Karin Noctis. Nynější legitimní královna upírů."

V ten okamžik bodl. Rána vedená na srdce. Pro živoucí bytost nepochybně smrtící zranění.

Ani jsem se nesnažila vyhnout.