Světlo hvězd [Loki FF] ✓

#7

„Zbláznila ses? Proč se chceš plést do záležitostí smrtelníků? Ta cesta je nesmysl!" obořil se na mě Victor, když byl obeznámen s tím, jak se věci vyvinuly, a blýskl po mě rudýma očima.

„Nikoli, mé duševní zdraví je, dá se říci, v pořádku," opřela jsem se pohodlněji do křesla. „Jen mě zaujaly události, s nimiž jsou spojení."

„Tvé místo, jako královny, je tady! Ne někde na druhé straně galaxie, při pozorování nějaké bezvýznamné bitvy!" pokračoval druhý upír rázně, přicházejíc blíž.

„Jsem královnou svého národa, nezávisle na tom, kde se zrovna nacházím, a stejně tak nejsem nijak připoutaná jen k této planetě," má námitka byla vznesena klidným nevzrušeným tónem. „Navíc se zdá, že tihle dva potvrzují nové informace našich zpravodajů o tom, že v galaxii se dávají do pohybu mnohem větší události, než jen bezvýznamné bitvy... Někdo začal shromažďovat kameny nekonečna..."

„To je jen o důvod navíc, abys zůstala se svým lidem! Kdyby tu byli matka a otec..."

Vstala jsem tak prudce, až se mi vlasy rozletěly kolem obličeje jako bílý závoj.

„Matka ani otec tu nejsou! Jsi vážně jako dítě! Nech jejich duše v klidu spočinout, díky nim jsme tam, kde dnes jsme. Už udělali dost!"

Atmosféra v místnosti zasršela napětím. Dlouhé vteřiny byly síly našeho vlastního přesvědčení poměřovány jen mlčenlivým pohledem z očí do očí.

„Omlouvám se..." promluvil nakonec Victor tiše a pohledem uhnul.

Rozčílení se vytratilo.

Tón jeho hlasu mě překvapil.

Přistupujíc k němu blíž, dlaní jsem ho vzala za tvář. Na konečcích prstů mě zašimraly delší bílé vlasy, sdílené v celé rodové linii z otcovy strany.

„Chápu tě... Ale nemusíš se bát, nic se mi nestane."

„Jde-li skutečně o kameny nekonečna..."

„Uvidíme... Pokud by něco hrozilo, postarám se o to."

„Dobře... Nakonec ti v tom stejně nezabráním. Dávej na sebe pozor," přitiskl mě k sobě v objetí.

Na chvilku jsem si opřela bradu o jeho rameno.

„Za mé nepřítomnosti tu máš všechno na starost, tak ne že až se vrátím, bude vše v troskách."

„Budu se snažit večírky a oslavy držet na uzdě..."

V jeho hlase byl slyšet úsměv.

„Dobře, spoléhám na tebe."

O pár vteřin později jemně ukončil naše objetí.

Ve tváři svého bratra jsem na chvilku mohla vidět pestrou směsici pocitů, kterou následně znovu skryl za obvyklou sebejistotu.

„Co si ještě společně zaletět na Meridiem?" zeptal se nevinně.

„Já ještě ani nejsem pryč a veselí už nabírá na obrátkách, bratříčku..."

Nabídnutý transportní náramek s úsměvem přijal a o pár vteřin později jsme oba zmizeli v nazelenalém záblesku.

***

„Čekáš snad, až tu odbije má poslední hodina?" ozvala se hned na úvod jízlivá otázka.

„Vzhledem k tomu, že bych tím nepochybně vyřešila spoustu budoucích komplikací, zajisté bych mohla," přisvědčila jsem podobným tónem, přestala se hlavou opírat o skříňku nad pultem, který mi nahrazoval židli, a podívala se na Lokiho, sedícího na lůžku, přimhouřenýma očima. „Nicméně, posledních třicet šest hodin se tu všichni zdravotníci snaží, aby ta tvá poslední hodina nenastala, trochu vděčnosti by neuškodilo."

S mojí příkrou odpovědí zřejmě úplně nepočítal, proto chvíli mlčel a měřil si mě ještě ne docela soustředěným pohledem.

„Na seznam mrtvých nám přibylo další jméno, že? Jde ti to vidět na očích..." pokusil se znovu získat jistotu svého postavení v naší konverzaci.

„Znovu mi nezbývá, než souhlasit," předklonila jsem se, rukama se opírajíc o desku pultu. „Dezert ale neodmítnu, pokud máš zájem zaplétat se tu do dalších rozbrojů."

„Vyhrožuješ mi?" seskočil z lůžka a napřímil se.

„Naprosto upřímně? Ano. Protože, jak se zdá, nic jiného nepomůže," napodobila jsem ho a udělala krok směrem k němu. „Zrazovat mou důvěru se nevyplácí, a ty nejen, že ses tu choval jako velmi dobře vycvičený špión, přičemž si ale nenamlouvejme, že bys informace shromažďoval pro potřebu kohokoli jiného než sebe, ale donutil jsi jednoho z nás s tebou bojovat, to byl opravdu chytrý tah... To jediné, s čímž jsi zřejmě nepočítal, bylo použití zbraně s jedem schopným zabít i tebe... Nebo sis snad byl jistý svou případnou záchranou?"

Můj slovní projev byl naprosto nekrocený, doplněný stále se zmenšující vzdáleností mezi námi.

„To bylo skutečně podlé..." prskl.

„Je víc než zábavné tohle slyšet od boha lstí," odpálkovala jsem ho pobaveně.

„Jste vážně tak zbabělí, že v boji musíte používat jedy?"

„Je pro tebe každý s na první pohled nerozpoznatelnou výhodou zbabělec? Můžeš být rád, že si to s tebou Victor nevyřídil přímo kousnutím. To už bychom tu tenhle roztomilý rozhovor nevedli..."

V ruce se mu zřejmě až mimoděk objevila dýka, jejíž hrot pomalu namířil proti mně.

„Ty jsi vážně nepoučitelný..." sevřela jsem dlaň kolem ostří a rázným pohybem mu ji vytrhla z ruky.

O vteřinu později se ozvalo ostré kovové cinknutí dýky o podlahu a do okolí se rozletěly drobné kapičky krve, která následně stále odkapávala z konečků mých prstů, pod rychle se hojícími ránami na dlani.

Dech boha naproti mně ztěžkl, jako by uběhl dlouhou vzdálenost, než stanul naproti mně. Jeho stále více soustředěný pohled můj klid duševní, naproti neotřesitelnému klidu fyzickému, pomalu rozkládal jako kyselina, zvolna se prodírající naleptávaným materiálem.

Zamrkal.

Sevřela jsem zraněnou ruku v pěst v očekávání nutné obrany.

To, co se stalo v příštím okamžiku, zřejmě nepředpokládal ani jeden z nás.

Rázně si mě přitáhl blíž a spojil naše rty v bezdechý polibek.