Světlo hvězd [Loki FF] ✓

#2

Znovu zahloubaná ve vlastních myšlenkách, procházela jsem ulicemi jednoho z měst, která se nacházela na Timoru. Lidé mě míjeli bez povšimnutí, můj vzhled nebyl jiný, než jejich. Tmavé kalhoty, zelená tunika a obyčejné boty nepůsobily nijak výstředně. Jediné co mohlo přitahovat pozornost, byly dlouhé bílé rovné vlasy, spadající přes ramena až do půli zad, které kontrastovaly s mladým obličejem.

Procházka v jarním světle Lucidy však nebyla účel návštěvy jednoho z měsíců naší planety. Svižným krokem jsem odcházela z místa činu. Činu, který se brzy připojí ke stovkám a tisícům předchozích a znovu podpoří legendu o bytostech, které vraždí pro krev a vlastní přežití.

Když se mi podařilo najít méně rušné místo, kde se pohybovalo minimum lidí, zahnula jsem do úzké uličky mezi jednotlivými domy a konečky prstů jedné ruky se dotkla náramku z malých obdélníkových šedivých destiček na zápěstí té druhé. V další vteřině mizíc v záblesku nazelenalého světla, objevila jsem se zpět v mých pokojích Arcanu, královského sídla.

„Zajímavá technologie..." ozvalo se tiše.

„Obyčejný transportní náramek... Jsme sice schopní cestu na naše oběžnice zvládnout vlastními silami, a někteří tento způsob i preferují, ale tohle je rychlejší a pohodlnější, pokud jeden nestojí namrzlá křídla," odvětila jsem nezaujatě, aniž bych se otočila, hledajíc v šatníku něco lepšího, než lidské oblečení.

„Zajímavé je spíš to, že ses sem vůbec dostal, respektive co ti stálo za tu námahu..."

Následovala odmlka, během níž původní oděv vystřídal nově zvolený, který v základu připomínal styl oblékání na Asgardu.

„Víš jak s tím zacházet?"

Loki byl otázkou zastižen, držíc odložený náramek v ruce.

„Z čeho je vyrobený? Takový materiál jsem ještě neviděl."

Podrobila jsem ho zkoumavému pohledu.

„Viridium, metalický minerál, základ naší technologie."

„Metalický minerál? Co je to za nesmysl?"

„Nesmysl, který se vyskytuje endemicky, jen na této planetě. Roste na pláních rozlehlých systémů podzemních jeskyní, nebo výjimečně i na povrchu v jejich blízkosti, v podobě minerálních krystalů, které se při zpracování chovají jako kov, a následně si uchovává nejlepší vlastnosti obojího."

Oči se mu zaleskly.

„Proto jsi sem ale nepřišel, že?"

Na to náramek odložil a podíval se na mě přímo.

„Ne. Když mi královna nevěnuje pozornost sama, musím si o ni říct..."

„Nevěnuji ti pozornost?"

„Ta skrz tvé stráže, které jsou mi věčně v patách, se nepočítá," tón jeho hlasu sklouzl k pohrdavosti. „Kdepak jsme to vůbec byli? Na lovu?"

Aniž by počkal na odpověď, pomalými kroky se začal přibližovat.

„Kdo to odnesl tentokrát?" zašeptal mi téměř do ucha, když v jednu chvíli stál krok přede mnou a vzápětí těsně za mnou.

Jeho blízkost mě znervóznila víc, než bych si byla ochotná přiznat.

„Byla to dívka, stará sotva víc než pětadvacet oběhů. Nechala jsem ji vzhůru po celou dobu, co pro mě krvácela," pomalu, až rozkošnicky pronesená slova vyzařovala ledovou lhostejnost. „Žádné milosrdné zbavení vědomí, žádný poklidný konec mladého života v plném rozkvětu. Jen bolest a utrpení," pomalu se otáčejíc, jako bych ani nemluvila o vraždě, můj pohled se vpil do jeho očí.

Vteřiny plynuly jedna za druhou a na jeho tváři se objevoval stále širší úsměv.

„Proč mám ale pocit, že tě to spíš fascinuje, než děsí..."

Naklonil se ještě o něco blíž.

„To bude tím, že..."

Jeho odpověď přerušilo bouchnutí dveří, které někdo rázně, bez zaklepání, otevřel.