Světlo hvězd [Loki FF] ✓

#3

„Karin!"

Ve dveřích se objevil Victor, ne zřejmě úplně spokojený s něčím co se stalo. Když však uviděl, jak s Lokim stojíme nehnutě naproti sobě, a beze slov si zíráme do očí, zastavil se na místě a v jeho tváři se objevilo překvapení.

„Ty... Jak ses sem dostal?" uhodil na druhého muže příkrým tónem.

„Ještě jsme spolu neskončili..." proklouzlo Lokimu mezi rty směrem ke mně, načež vzhlédl k Victorovi.

„Tvá sestřička se mě ptala na stejnou věc, odpovím tedy vám oběma. Jsem bůh lsti. S tím si určitě dáte dvě a dvě dohromady. Navíc, kdo ví, koho to vlastně vaše stráže celou dobu sledovaly," zatvářil se jako nevinnost sama, a odstoupil ode mě, až se mu dlouhý plášť zatřepotal kolem kotníků.

Na Victorovi bylo vidět, že se mu povýšenecký postoj, pro něj stále jen vetřelce, vůbec nelíbí.

„Být tebou, neradil bych ti udělat si z nás nepřátele. Přestože tu máme tisíce lidí, jeden Asgarďan nebude zrovna špatným zpestřením jídelníčku," narovnal se upír do plné výšky a oči mu zajiskřily.

V podstatě Lokimu přímo vyhrožoval a navíc pro něj použil označení „Asgarďan" u něhož si byl nepochybně vědom, že bude bráno jako provokace, neboť velice dobře věděl jakého je návštěvník původu.

Napětí v místnosti bleskově stouplo. Viděla jsem, jak se Loki nadechuje k rázné odpovědi, a proto radši sama zakročila, aby nedošlo, kromě slovní potyčky, i na fyzické měření sil. Nebo možná spíš mužského ega.

„Pánové, uklidníme se prosím, ano?" použila jsem autoritativní tón a založila si ruce na hrudi.

„Co se stalo tak naléhavého, že jsi dokonce vynechal zaklepání?"

Na drobnou chvilku mou otázku ignoroval a dál Lokiho propaloval pohledem, stejně jako on Victora.

„Máme tu dalšího návštěvníka, který tvrdí, že je Thor, bratr tohohle..." odmlka na konci věty naznačovala, že momentálně nemá pro muže stojícího kousek od něj vhodné slušné pojmenování.

„Chtěl jsi říct boha?" zkusil mu Loki napovědět.

Victor stiskl zuby k sobě, až mu svaly na krku viditelně vystouply.

„Jestli si nechceš vyzkoušet naše vězení, zmlkni!" zasyčela jsem na Lokiho, který evidentně nehodlal popichování nechat.

Jeho úsměv vzápětí mírně ochladl a hlavou cukl nahoru, jako by mě beze slov vyzýval, abych něco takového zkusila.

„Jak se sem dostal?"

„Stejně jako on."

„A kde je teď?"

„Starají se o něj zdravotníci, není zraněný vážně, ale i náplast na oděrky se hodí," neodpustil si rýpnutí na oplátku.

Nebylo prostě možné, aby toho jednoduše nechali.

„Zdálo se, že bys mohl mít větší rozum, ale teď to tak úplně nevypadá," prohodila jsem směrem k němu, bez jediného náznaku úsměvu, a následně pokračovala na chodbu, aniž bych čekala, zda mě jeden či oba budou následovat.

Nemusela jsem nad tím přemýšlet příliš dlouho, následovali mě oba, i když si drželi uctivý odstup. Jak ode mě, tak od sebe navzájem.

*

Po chvíli jsme došli do spodnějších pater sídla, kde se nacházelo křídlo s laboratořemi a vybavením pro případné ošetření raněných. Prošli jsme další dlouhou chodbou a nakonec vešli do místnosti, kde se obvykle poskytovala první akutní pomoc.

Na lehátku uprostřed seděl svalnatý muž v lesklé zbroji s červeným pláštěm. Na ramena mu spadaly polodlouhé blonďaté vlasy, které měl místy slepené krví. Tvář mu zdobil krátký plnovous a momentálně ne zrovna příznivě komentoval práci zdravotnice, která se mu zranění v obličeji snažila ošetřit.

„Pokud se vám někdo snaží pomoci, zvlášť poté co jste byl vyhozen z bifrostu a absolvoval cestu kosmem, zakončenou pádem na naši planetu, neměl byste odmítat," podotkla jsem konverzačním tónem, poutajíc tím jeho pozornost.

Podíval se mým směrem. Soustředění na mě mu však nevydrželo dlouho, když si všiml mého doprovodu.

„Loki! Co tu děláš?" zeptal se důrazně a seskočil z lehátka, čímž strčil do upírky, která mu stála nejblíž.

V očích se jí blýsklo rozčílení, ale nijak to nekomentovala a spojovacími dveřmi odešla do sousední místnosti.

„Jsi už třetí, kdo se mě na to ptá, během půl hodiny. Vypadá to, jako bych tu nikde nebyl vítaný..." podotkl tázaný s nataženým ukazováčkem, rádoby zamyšleně.

„Loki..." zopakoval nově příchozí výhružně.

„Dobrá, dobrá... Dostal jsem se sem stejně jako ty, jen už před deseti dny."

„Před deseti dny? Jak je to možné?"

„Je krásné, jak je čas relativní, že?" vstoupila jsem znovu do konverzace. „A když k tomuto faktoru připočteme rozdíl, byť malý, v místě vyhození z bifrostu, není odlišnost ve vašem... příletu, příliš udivující."

„A vy jste kdo?" přejel Thor pohledem ode mě k Victorovi.