Světlo hvězd [Loki FF] ✓

#21

„Bavila ses?"

„Byl to dobrý trénink, ale přiznám, že mi dal zabrat. Na člověka je výjimečně dobrý," přisvědčila jsem a posadila se za ním na pohovku.

Doposud na ní trůnil tak, že to vypadalo, jako by mu celý zdejší komplex patřil.

„Copak, žárlíš?" hlava mi klesla na jeho rameno. „Nemáš proč... I kdyby, je ženatý a má tři děti."

„Já vím," jeho pohled roztál, vzal mě paží kolem zad a přivinul k sobě.

Tmu za mými zavřenými víčky chvíli doprovázely jen pomalé údery jeho srdce. City k němu se prohlubovaly, ať jsem chtěla nebo ne. Vzápětí mi po páteři přejel štiplavý mráz.

„Můžu za těchto okolností vůbec pokračovat po cestě, která povede k mému cíli? Můžu jeho důvěře takhle ublížit?"

To byly myšlenky, které na mě teď útočily čím dál častěji.

„Dovolím si podotknout, že tu ruku budu ještě potřebovat," poznamenal.

O okamžik později mi bylo jasné, co má na mysli. Mé prsty svíraly jeho dlaň ocelovým stiskem, k němuž zřejmě sklouzly během mých úvah.

„Omlouvám se..."

Na otlačená místa se rychle vracela krev.

Pozorně se na mě podíval.

„Vypadá to, jako by ti něco dělalo starosti."

„To lze tvrdit o spoustě záležitostí..."

I přes moji, částečně vyhýbavou, odpověď podezření neopouštělo jeho pohled. Naší společnou chvilku vzápětí přerušily kroky.

Nacházeli jsme se v otevřené místnosti s prosklenou stěnou, kde dřív proběhl rozhovor s Avengery. Bylo jen otázkou času, než se tu někdo vyskytne.

Byl to doktor Banner, který si nás vzápětí všiml. Ve tváři se mu objevil výraz, jako by v okamžiku začal litovat, že se rozhodl sem jít. Ono, potkat osamoceně mě a Lokiho dohromady asi nebylo něco, po čem by jeden úplně toužil.

„Promiňte, nechtěl jsem vás rušit," prohodil směrem k nám.

„Nic se neděje, to my jsme tu hosté. Pokud bychom překáželi..." má slova vyzněla do ztracena.

„Ne, to ne. Nenechte se vyrušovat..." vrátil se k původnímu záměru své výpravy.

„Nechceš jít někam kde můžeme být sami?" obrátila jsem se na Lokiho.

„Nenechám se zase zavřít mezi čtyři stěny, otevřený prostor mi vyhovuje víc," odvětil rozhodně.

„Dobře, a co si najít aspoň nějaký koutek, kde nebudeme tolik na očích?"

Na to se jen usmál a za ruku mě vytáhl na nohy. Rozhlédli jsme se, jestli je v místnosti zákoutí, odpovídající našemu požadavku.

V rohu stojící dvě hluboká pohodlná křesla, konferenční stolek a malá knihovnička, se jevila jako ideální možnost.

Když se Loki usadil, nepustil mou ruku a stáhl si mě na klín.

„Ty jsi vlastně skrytý romantik, viď?"

Probodl mě pohledem, kde jsem se smažila ve vlastní šťávě v ohních pekelných, za vyslovení něčeho takového nahlas.

Tohle naše vzájemné popichování mi začínalo být opravdu blízké. Dvě dominantní bytosti neustále soupeřící o to, kdo bude v rukou držet otěže a bič a kdo bude mít v danou chvilku převahu, ať slovní, či fyzickou. Bavilo mě to a Lokiho evidentně taky.