Světlo hvězd [Loki FF] ✓

#11

„Lebka je v pokladnici," poznamenal Loki.

„Postaráme se o to, zdržte ji," pobídla jsem Hromovládce, popadla Lokiho, stejně jako předtím Thora, a vzlétla.

Ve vzduchu bylo možné očekávat aspoň pokus o útok od Hely, ale nestalo se nic. Zbylí dva sourozenci byli opět plně zabráni do boje mezi sebou.

„Tohle je ponižující..."

Lokiho nespokojená poznámka přistála zřejmě na adresu aktuálního způsobu přepravy.

„Tak si obstarej vlastní křídla, nebo můžeš jít pěšky..."

I přes uzemňující odpověď jsem si ho přitáhla do náruče, což mi sice nebylo milejší, ale pro něj určitě pohodlnější.

„Na to jak jste technologicky vyspělá rasa, bych čekal, že k tomu budete mít nějaké udělátko..." nedal se tak lehko.

„Což o to, udělátko by bylo... Prakticky bych ti s ním mohla suplovat závěsný kluzák, ale to by teprve bylo ponižující."

„To měl být vtip?"

„Samozřejmě... Osobně jsem spíš pro využívání vlastních schopností, technologie je jen pomůcka, ať je jak chce vyspělá..."

„Víš, co mě zaráží?" zajímal se rádoby filozofickým tónem.

„Překvap mě."

„Mluvíš se mnou."

„Zázraky se dějí, ale moc si na ně nezvykej..."

Moji odpověď doprovázelo svraštěné obočí. Bylo jasné, jak to myslí. Ještě jsme spolu nemluvili za situace, kdy by nenásledovala nějaká pomyslná katastrofa.

Po kratičké chvilce zamyšlení jsem ho pustila. O trochu výš, než bylo původně v plánu, abych mu přistání trochu zpestřila. I přes to dopadl na podlahu terasy před trůnním sálem lehce a pružně.

Běh chodbami, které byly plné zlaté výzdoby a nádherných nástěnných maleb, by byl za normálních okolností ohromující podívanou. Momentálně nás ale krásy paláce příliš nezajímaly.

Dobíhajíc do pokladnice, začali jsme míjet spoustu vzácných a cenných artefaktů, dostávajíc se až k malé modré kostce na vysokém kvádrovém podstavci.

V ten okamžik Loki zaváhal a zastavil.

Zůstala jsem stát pár kroků za ním a mlčky ho pozorovala. Bylo mi velmi dobře známo, na co se díváme.

Po dalších pár vteřinách vzal Loki kostku do ruky a hypnoticky plynulým pohybem obou dlaní ji nechal zmizet.

Na tvář se mi vloudilo pousmání.

Poté pokračoval, jako by se nic nestalo, dokud se nám v dohledu neobjevilo torzo lebky s korunou, jejíž přední část připomínala mohutně přerostlé obočí.

Vzal ji z jejího podstavce a odnesl k nedaleké nádobě, v níž plápolal věčný oheň.

„Je mi to skoro až líto," pronesl neadresně, ještě předtím, než korunu položil doprostřed nádoby. „Z věčného plamene, budeš znovu zrozen!"

„Vše v tomto vesmíru je konečné..."

Lebka se zatřásla.

„Ale nás se to momentálně týkat nemusí," postrčil tentokrát on mě a znovu jsme se rozběhli zpět k východu z paláce.

*

„Skoč!"

Neváhal a přeskočil zábradlí.