Světlo hvězd [Loki FF] ✓

#9

Stisk rány byl tak silný, jak jen mi jeho tělo dovolilo. Ústa mi naplnila horká krev.

Kolem nás se vznášela atmosféra bezdechého překvapení.

Srdce, které vypětím vynechalo úder.

Ovinula jsem své paže kolem jeho hrudi a zašpičatělé nehty mu zaryla do zad.

V následující vteřině jako by se srdce vzpamatovalo a dalo do zběsilého trysku.

Nemělo ale šanci utéct. Nebylo kam.

Vše co by bylo potřeba - jen trochu trhnout hlavou do strany a tepenné krvácení by se postaralo o své.

Jakkoli ale byla tato představa lákavá, neposkytl mi žádnou záminku pro její uskutečnění.

Záblesk myšlenky stačil k úvaze jestli je to úmysl nebo prostá paralýza okamžikem.

Vzápětí mě objal a s výdechem, který mě zašimral ve vlasech, se celé situaci poddal.

V ten moment jsem ránu na jeho hrdle zahojila a rázně ho od sebe odstrčila. Ten, kdo zavrávoral, ale nebyl on.

Odhazujíc si do obličeje spadané vlasy zpět, teď už zcela bez nějaké jistoty, jsem se s pohledem do jeho očí pokoušela odhadnout co se to právě stalo.

„Je to hodně zvláštní zážitek... Takovou bolest jsem nikdy předtím nezažil."

Konečky prstů se dotkl poraněného místa.

„Konečně jsi měla legitimní šanci mě zabít, dokonce několika způsoby, stačilo tak málo..."

Mé paže, založené na hrudi, vytvořily pomyslný štít, který měl udržet náš odstup.

„O tohle ti celou dobu šlo? Chtěl jsi mě donutit, abych tě kousla?"

Nereagoval hned. Jen mu zacukaly koutky.

V jeho postoji se začala objevovat nejistota a mírně podklesávání v kolenou.

„Ne, to opravdu nebyl primárně můj úmysl..."

„Tak o co tady ksakru jde?" zasyčela jsem a, sklánějíc hlavu, zavřela oči.

„Jen se snažím najít si k tobě cestu... City lze někdy najít i tam, kde by je nikdo nečekal. Možná ani já ne.... Ale s tebou je to dost obtížné, Karin."

V hlase byl slyšet úsměv.

Mému nevěřícnému pohledu se ale naskytl už pouze obraz toho jak se bůh lstí hroutí k zemi a slova, která měla být vyřčena, se vytratila někde na cestě k pootevřeným rtům.

*

Zaklepání. Ostře se rozlehlo do ticha kajuty.

„Dále..."

Ono jediné slovo se skoro ztratilo v dlaních, v nichž jsem měla složený obličej, sedíc v nohou postele v rohu místnosti.

Na lůžku byl uložený Loki. Černé vlasy rozhozené po polštáři. Bledá kůže ostře kontrastovala s povlečením. Byl v bezvědomí od té doby, co se udál náš malý incident, ale dýchal a v přímém ohrožení života nebyl.

Do místnosti vešel Adrian.

„Vaše výsosti," sklonil hlavu.

„Formalit není třeba, co se děje?"

„Za pár minut dorazíme na místo. A ten cizinec, co zůstal v kokpitu, si s vámi přeje mluvit."

„Rozumím... Znáte lékařské vybavení této lodi?"