Světlo hvězd [Loki FF] ✓

#8

Z bloumání ve vlastních myšlenkách mě vytrhlo rázné opakované vyslovení mého jména.

Zvedla jsem oči od podlahy letového doku a podívala se na toho, kdo mě volal.

„Victore... Co se děje?"

„Všechno je připravené k vašemu odletu. Stačí potvrdit, že vybraná posádka ti vyhovuje," pokynul ke skupince upírů stojících opodál.

Můj pohled sice sledoval směr jeho gesta, žádné další reakce se ale nedočkal.

„Děje se něco? Vypadáš jako bys viděla přízrak."

„Možná... Kdo letí jako piloti?"

„Leticia, Adrian a Cato. Jako jistota letí další dva členové posádky. Karin..."

„Victore..." přerušení jeho slov bylo rázné, ale nikoli přehnaně útočné. „Všechno je v pořádku, nemusíš si dělat starosti, ano? Posádku přijímám, dobrý výběr."

„Dobře..." jeho rty ozdobil drobný úsměv a pokynul posádce k nalodění.

„Upira in aeternum," nabídla jsem mu ruku.

„In aeternum," kývl a stiskl mi předloktí.

Mé další kroky vedly k dvojici návštěvníků, stojících před nástupním můstkem.

„Jsme připravení k odletu. Můžeme?"

Otázka směřovaná na Thora, nezaujatě ignorovala Lokiho, stojícího dva kroky za Hromovládcem, civícího na mě s nepokrytým úsměvem.

„Jistě, už žádné zdržování."

„Výborně, pak tedy prosím."

Mírný pokyn rukou je směřoval k nástupním schůdkům, na něž  jsem je následovala s náležitým odstupem.

Jednoduché řešení toho co se stalo, ve formě zbraně připnuté u pasu, které se v této situaci přímo nabízelo, mi nebylo cizí, ale příliš okolností bylo proti.

Postupně jsme vystoupali na palubu černošedého, lehce vykrojeného, transportního delta křídla, které mělo být naším vesmírným dopravním prostředkem. Můstek nás zavedl přímo před kokpit, kde už čekali připravení piloti.

Oba Asgarďané mě následovali až za křeslo, kde seděla vysoká krátkovlasá upírka, sledující virtuální display. Za obrazovkou se rozkládalo čelní sklo, poskytující panoramatický výhled.

„Povolení k odletu?" promluvila tázavě, aniž by mi věnovala jediný pohled.

Obrátila jsem se na svůj doprovod a pokynula k volným místům v kabině.

„Uděleno," následoval souhlas, když se oba usadili.

Drobné drcnutí naznačilo odpoutání lodi od doku. Následný let už byl dokonale hladký.

Výběr mého místa k sezení se záměrně ubíral směrem co nejdál od Thora i Lokiho.

Cestování luxiánskými loděmi se těšilo mé přízni, plavidla poskytovala vše, co si mohl pasažér přát.

„Přechod na nadsvětelnou rychlost..." ozvala se pilotka.

Vzápětí se před čelním sklem objevil bílý záblesk a objekty venku se kolem nás začaly míhat jen jako rozmazané podlouhlé šmouhy.

„Optimální trasa... Doba letu..." dodala po chvilce.

„Budu v kajutě, před příletem se vrátím..." informovala jsem přítomné a vydala se směrem do jiné části lodi. „Pokud budete něco potřebovat, posádka vám pomůže," dodatečná slova mířila k oběma bohům.

*

S dovřením dveří do kajuty ze mě, aspoň částečně, opadlo určité napětí. Špičky prstů lehce promnuly spánky, když jsem zamířila k oknu.

Snažit se z něj pozorovat něco konkrétního bylo díky naší rychlosti zbytečné, ale pro rozptýlení to postačovalo.

Nynějším hlavním cílem této výpravy bylo nepochybně zneškodnit Helu a zachránit Asgard. Nicméně konkrétní plán útoku mi Thor nesdělil.

Kdo ví, jestli nějaký plán vůbec má.

Po chvilce se mi vybavila vzpomínka na jedno z mých osobních setkání s bohyní smrti. Událo se ještě za časů, kdy Odin k devíti světům nebyl tolik shovívavý. Její běs v bitvách, jichž se účastnila se svým vlkem Fenrisem, neměl obdoby. Krutá, nelítostná a hrdá. Ale také velmi schopná.

Pousmála jsem se.

„Úsměv ti sluší, ale není u tebe vidět příliš často, aspoň ne ten upřímný."

Jeho hlas byl jako vědro ledové vody, které mě vrátilo zpět do reality.

Nepřiměl mě tím ale, abych se k němu obrátila čelem.

„Co chceš? Je spousta jiných kajut, kde si můžeš udělat pohodlí."

Tón mého hlasu nijak neskrýval, že momentálně se tu nachází jako nezvaný host.

„Minule jsi náš rozhovor ukončila dost překotně a úplný závěr nebyl veskrze příjemný, aspoň ne pro mě," odvětil a jeho kroky se přiblížily.

„Jestli ti jde o omluvu za tu facku, pak se omlouvám."

Vzdorovat nutkání podívat se na něj nebylo lehké, jeho pohled mě pálil jako otevřený plamen.

„Tolik neupřímnosti v tak málo slovech," poznamenal teatrálně. „Snažíš se mě zbavit?"

„Momentálně, pokud možno, co nejrychleji."

„Proč?"

Tázavě pronesené slovo znělo tak nevinně, že jsem se na něj nakonec podívala.

Z jeho obličeje ale nešlo vyčíst vůbec nic.

Tmavé, dozadu sčesané, polodlouhé vlasy, světle modré přimhouřené oči a měkká linka rtů. To vše doplňovaly rysy tváře, ostré jako břitva.

Tentokrát slova došla mně.

„Tak mluv..."

Pobídka byla mírná. V jeho hlase však šlo slyšet rezonanci napětí.

„O co ti vlastně jde? Jsem součást nějakého tvého plánu?"

Na to se usmál. Byl to okouzlující úsměv. Okouzlující a nebezpečný zároveň. U muže, který stál naproti mně, si jeden nikdy nemohl být jistý.

„Jste bezpochyby zajímaví, jako druh..." pronesl přemýšlivě. „Bylo by skutečně uspokojující si vás podrobit, donutit vás pokleknout, a vytvořit na vaší planetě základ vlastního impéria."

Kdybych v tu chvíli patřila k bytostem, které dýchají, na chvíli by mi dech zřejmě vyrazil. Moje tělo ale na kyslíku nikdy závislé nebylo, proto bylo možné zachovat si kamennou tvář.

„To by byl vskutku megalomanský projekt," sklonila jsem hlavu.

„Projekt hodný boha," neopouštěla sebejistota jeho hlas.

Dotek. Vzal mě pod bradou a zvedl můj pohled zpátky nahoru.

„Váš vzdor bych si vychutnal, zvlášť ten tvůj královno," naklonil se blíž.

„Kdo podle tebe vůbec jsme, Loki? Opravdu si myslíš, že bychom se sklonili před někým, jako jsi ty?"

Výhružný úsměv odhalil smrtící zuby.

Bylo vidět, že touhle poznámkou jsem se ho dotkla.

Po chvilce se přiblížil natolik, že vzdálenost mezi námi byla naprosto minimální.

„Já tě dostanu!"

„Tentokrát ne..."

Odpověď prolnul ledový klid a v příští vteřině mé zuby projely jeho hrdlem.