Dark Hope (Avengers ff)

1. Kapitola

Probouzím se s křikem. Ostatně, za posledních pět let tomu ještě nebylo jinak. Znovu se mi zdál ten sen. Vlastně je to vzpomínka. Dost ošklivá, krutá a traumatizující vzpomínka, abych byla upřímná. Každý den mi připomíná, jak mě unesli sem. Do HYDRY. Ale asi bych měla začít od úplného začátku.

Jmenuji se Kimberly Aurora Moon. Tátu jsem nikdy nepoznala, takže příjmení mám po matce. Žili jsme spolu docela normální život, dokud v mých pěti letech nezmizela. Bez dopisu, beze stopy, prostě puf a byla pryč. Ze dne na den jsem byla sirotek. Po dvou týdnech usilovného pátrání  ji policie prohlásila za mrtvou. Tehdy jsem se zhroutila. Dostala jsem se do dětského domova, kde si mě v devíti letech adoptoval mladý pár, který nemohl mít děti. David a Ruby Robinsonovi. Všichni je přede mnou varovali, že nejsem normální dítě, ale řekněte mi, jak se má asi pětileté dítě vyrovnat se smrtí matky a chovat se normálně? Nebyla jsem genialní, aby mi došlo, že uzavřením do sebe to nevyřeším. S Davidem a Ruby jsem žila do svých třinácti let. Jenže pak k nám do domu vtrhli agenti HYDRY, mé adoptivní rodiče zabili a mě odvezli sem. Tady jsem zjistila, že máma žije. Byla jsem tak nadšená, že když mi napovídala, že HYDRA není špatná a že pomáhá dobré věci, brala jsem to všema deseti. První rok bylo vše v pořádku. Teda v pořádku toho bylo jen pramálo. Jenže já jsem měla nasazené růžové brýle a nepřišlo mi divné, že jsem za celý rok ani jednou nevyšla ven. Taky mě matka cvičila v boji, střelbě a gymnastice. To už mi sice přišlo zvláštní, ale říkala jsem si, že je to má matka a musí mít důvod.

Pak jsem ale zjistila, co je HYDRA vlastně zač. Matka mě samozřejmě začala považovat za hrozbu. Šílený, když si vezmete, že mi tehdy bylo pouze čtrnáct. Ona je ale prostě blázen. Odvedla mě do cely a následně na mě začala dělat pokusy. Nic hezkého, to mi věřte. Na živu mě někdy udržuje pouze víra v dobro a spravedlnost. Naivní, já vím. Teď mi je devatenáct a snažím se tu přežít. 

Další věc, kterou jsem zjistila je ta, že mám schopnosti. Jak? Někteří lidé to mají přirozenou cestou, já to mám kvůli tomu, že je matka sebevrah a šílenec v jednom. Píchala do sebe různá séra, aby zjistila, jestli budou fungovat. Fungovali, dala jí schopnosti. Ovládá telepatii, telekinezi a teleportaci. V tu dobu ještě nevěděla, že je těhotná a čeká svou malou milou dcerku, která jí později bude na obtíž. Část sér se přenesla na plod, tedy mě, což samozřejmě mělo následky. A to, že  ovládám led, sníh, vodu, a taky umím měnit svůj vzhled. Ale mám své hranice. Asi se ptáte, proč jsem schopnosti nepoužila k útěku. Každý týden na mě aplikují sérum, které je blokuje. Hnus, pálí a oslabuje celé mé tělo. No a to je asi tak vše k mému nudnému a nezajímavému životu.

,,Hej! Vstávej. Šéfka tě chce vidět.'' zakřičí jedna z těch dvou zrůd co hlídají moji celu a kopne mě do břicha. Další blázni do party, matka má totiž skvělou schopnost vždy naverbovat lidi absolutně bez mozku.

,,Tak mojí drahé máti vyřiďte, že na ty její stupidní kecy nemám dneska náladu.'' řeknu co nejsladším hlasem. Nemějte mi to za zlé, jaksi mě nikdo nestihl naučit úctu k dospělým nebo starším osobám.

,,Buď to půjde po dobrém, nebo po zlém.'' řekne ten druhý. Jmenuje se nějak Greg nebo Garrett. To je ale jedno, pro mě je to tupec číslo dva.

,,Říkám vám už pět let, že po dobrém mě tam nikdy nedostanete.''

,,Chtěla jsi to sama.'' řekne, chytne mě za vlasy a vytáhne mě na nohy. Ten druhý bezmozký hlupák ke mě přijde a pěstí mě praští do břicha. Hned na to dostanu pěstí do obličeje. Mlátí mě tak dlouho dokud se neudržím na nohou a bezvládně neležím na podlaze. Pak mě chytí, každý za jednu ruku, a táhnou mě dlouhou chodbou až k velkým železným dveřím, které vedou do laboratoří. Zadají příslušný kód a nechají si oskenovat obličej. Dveře se otevřou a ty dva mě hodí na zem. Od mé minulé návštěvy, což bylo asi před týdnem, se nezměnila, je pořád stejně špinavá a potřísněná krví. 

Místností se rozezní kroky. Moje matka se nade mnou skloní a nespokojeně mlaskne.

,,Doufala jsem, že po těch letech dostaneš rozum.'' řekne. Naivní.

,,Já rozum dostala už před pěti lety, když jsem zjistila, že děláš pokusy na malých dětech.'' oplatím jí to znechuceně. Ona se zamračí a podpatek její boty se mi zaryje do žeber. Ozve se ošklivé křupnutí a já vykřiknu bolestí.

,,Aplikujte sérum 25s7h.'' řekne s úšklebkem na tváři. Jedna z doktorek k ní udělá pár kroků a začne mluvit.

,,Madam, to sérum ještě není hotové. Její organismus také není zcela v pořádku. Mohlo by ji to zabít a...''

,,To je mi jedno. Stejně už jí nepotřebuju.'' skočí jí do řeči matka. A tomuhle, vážení, se říká mateřská láska.

Matně vnímám, že mě připoutají k železnému stolu. Do těla mi vedou desítky hadiček. Není to nic neobvyklého, při těchto pokusech je to naprosto běžné.

,,Spusťte to.'' zavelí někdo. Tělem mi náhle projede neskutečná bolest. Jestli čekáte odvahu až za hrob a že nevypustím ani hlásku, šeredně se pletete. Křičím bolestí, dokud mi hlasivky nevypoví službu. Pak, stejně rychle jako to začalo, to taky skončí. Matka ke mě přijde a sladce se na mě usměje.

,,Myslím, že se jim to povedlo nemyslíš?'' řekne sladce. Místo odpovědi seberu zbývající sílu a plivnu jí do obličeje. Otře si tvář a rozzlobeně se otočí k doktorům.

,,Znovu.'' řekne bez jediné známky po nějakých emocích.

,,Ale madam...''

,,Řekla jsem znovu!!'' zakřičí na toho doktora který promluvil. Místností se rozezní alarm. Dovnitř vběhne asi třicetiletá žena. Momentálně mi je jedno, co dříve spáchala a děkuju jí, že mě osvobodila od bolesti.

,,Madam, napadli nás.'' řekne naprosto klidným hlasem.

Chvíli vedou pro mě neslyšný rozhovor a pak mě někdo odpoutá a hodí se mnou na zem. Bolestně zasténám, pevně stisknu víčka k sobě a schoulím se do klubíčka ve víře, že bolest ustoupí.

Uslyším bolestné výkřiky a hned potom rychlé kroky směrem ke mě. Někdo se nade mnou skloní a přiloží mi dva prsty ke krku. Měří tep. Potom mě vezme do náručí a pevně mě přitiskne k jeho hrudi. Zaskučím bolestí, protože mi znovu křupnou žebra. Opatrnost a něha té osobě zřejmě nic moc neříká,

,,Hej, holka, slyšíš mě?!'' řekne nějaký mužský hlas.

,,Povol.'' dostanu ze sebe chraptivě, jsem na pokraji svých sil. Stisk okamžitě povolí. 

,,Potřebuju, abys neusla.'' řekne trochu víc nahlas, než je potřeba. Snažím se, ale nejde to. Nemám sílu na to zůstat při vědomí. Oči se mi začnou samovolně zavírat.

,,Nezavírej ty oči! Hej, slyšíš mě?!'' vykřikne, ale já už se propadám do sladké tmy.