Dark Hope (Avengers ff)

9. Kapitola

,,Znovu!'' zakřičí na mě Natasha už po několikáté to samé slovo, které mě přivádí k šílenství. Ráno jsem se probudila s docela dobrou náladou. Myslela jsem si, že výcvik bude hračka. To jsem se ale šeredně spletla. Jakmile jsme vstoupili do tělocvičny, Natasha ztratila veškeré pozitivní vlastnosti. Dopoledne mě asi stokrát seřvala za to, že špatně držím pistoli v ruce, což ještě nebylo to nejhorší, protože přece jenom jsem se nakonec alespoň trochu naučila střílet. Odpoledne mě ale začala učit boj zblízka. I přes to, že jsem jí zasadila pár slušných ran, jsem jí nedokázala porazit úplně. Zato ona mě ano. Nejmíň padesátkrát jsem tvrdě dopadla na žiněnku, která moje pády nezmírnila ani zdaleka tak, jak by měla.

Zvednu se ze země a postavím se do základního postoje. Nemám šanci jí porazit a ona to ví stejně dobře jako já. I tak po mě ale chce pořád lepší výsledky.

Natasha naznačí pohyb vpravo, ale tuhle taktiku už znám, takže zútočím na její levý bok. Pěstí jí udeřím do levého boku, ale ona mi to hned vrátí v podobě pravého háku a podkopnutí mých nohou, což znamená další tvrdý pád, tentokrát na levou ruku. Do očí se mi tlačí slzy bolesti, které zatím úspěšně potlačuji.

Dopřeju si chvilku odpočinku než se znovu postavím na nohy. Už nemám sílu bojovat. Motá se mi hlava, tělo mám v jednom ohni a mám problém s tím, abych dýchala pravidelně. Čas ale hraje v můj prospěch, protože Natasha oznamuje, že už je pět a my pro dnešek končíme. Mám co dělat, abych nezačala skákat radostí, i když bych to teď asi stejně nezvládla.

Ani nevím, jak jsem se ve svém stavu dostala do svého pokoje, ale jsem tu a jediné po čem toužím je sprcha, prášek proti bolesti a večeře. První věc si klidně dopřát můžu, druhou zřejmě ne, protože pochybuji, že mám v pokoji osobní lékárničku a k té třetí, večeře je až za hodinu, takže mám času dost.

Chvíli se přehrabuju ve skříni a vybírám si čisté oblečení. Nakonec sáhnu po šedých legínech, černé mikině s potiskem a bílých teniskách.

I s oblečením dojdu do koupelny, kde se následně svléknu a vlezu do sprchy. Vysprchuju se a obtočím si kolem těla ručník. Vlasy si vysuším jen ručníkem, takže zůstanou zpola mokré. Obléknu se a vejdu do pokoje, kde se posadím na židli vedle postele. Budík ukazuje pět hodin a třicet sedm minut. Už jsem stihla pochytit, kde se v tomto patře nachází jídelna, takže nepotřebuji čas na to, abych ji našla, což znamená, že mám ještě alespoň  dvacet minut volného času, který hodlám náležitě využít. Zatím ale nevím jak.

Prvních pár nápadů zavrhnu rovnou. Zbyde jen to, jestli mám radši prozkoumat svůj pokoj nebo budovu. Nakonec vítězí můj rozum, který mi napovídá, že bych se v mrakodrapu akorát ztratila a, dobře, i moje lenost, takže si začnu hrát na Sherloka a začnu prozkoumávat tajná zákoutí mého tajemného pokoje. K mému velkému zklamání nenajdu vůbec, ale vůbec nic a tak se po, velmi užitečně využitém čase, stráveném v mém pokoji, vydám do jídelny. Ta už je otevřená a jsou v ní spousty lidí, kteří se po úmorném dni přišli najíst.

Vyzvednu si své jídlo a očima vyhledám prázdný stůl. Usednu na židli a hladově se pustím do své večeře. Není to tak strašné jako oběd, i když to není žádná sláva. Bramborová kaše z prášku a kuřecí plátek politý nějakou podivně páchnoucí hnědožlutou omáčkou. V HYDŘE jsem ale dostávala jen suchý chleba a vodu, někdy ani to ne, takže si nestěžuju.

Židle vedle mě vrzne a v mém zorném poli se objeví Clint. Posadí se a se znechucením v očích se podívá na svůj talíř. Nakonec se ale se slovy, že doufá že to není otrávené i on pouští do jídla.

,,Tak co tvůj výcvik? Jak to šlo?'' zeptá se s plnou pusou jídla.

,,Celé tělo mě bolí a mám pocit, že zítra nevstanu z postele.'' odpovím popravdě.

,, Na to si zvykneš.'' řekne a nabere si další sousto. ,,Uvidíš, že na konci výcviku už nebudeš nic cítit. Věř mi, mluvím z vlastní zkušenosti.''

,,Snad máš pravdu.'' řeknu, ale ani se na něj nepodívám. Dívám se k vedlejšímu stolu, kde sedí nějaká černovláska a blonďák co ji drží kolem pasu. Vypadají šťastně. Při pohledu na jejich zamilované oči se mi sevře žaludek a já si uvědomím, že jim závidím. Zatřepu hlavou, otočím se zpátky na Clinta a znovu si naberu kus kaše. ,,Jestli to takhle bude každý den, tak zřejmě nevydržím ani měsíc.'' řeknu s úšklebkem. Clint se na mě zářivě usměje a poplácá mě po zádech, až mi zaskočí.

,,Ty to zvládneš, Kim.'' řekne povzbudivě a zasměje se. ,,Páni, teď si připadám jako puberťák, kterej povzbuzuje svou kamarádku před maturitou.''

Taky se zasměju. Ještě si chvíli povídáme o různých blbostech a pak se oba vydáme po svých. Já do svého pokoje, on zřejmě do toho svého, nebo na nějakou poradu.

V pokoji se převléknu do pyžama a zalezu si do postele. Nemám náladu na to, abych ještě něco dělala, a tak usínám s pocitem, že jsem si asi našla kamaráda.