Who you are, Steve? (cz Fanfiction)

1.Kapitola

,,Beth, neodjíždím navěky. Nebreč. Za dva týdny jsem zpátky." Ujistila jsem jí, ale v duši se proklínala za to, že jí takhle lžu. Lžu člověku, který pro mě tolik znamená. Nemůžu jí říct, že odjíždím navěky, že jí tu nechávám samotnou. V tomhle velkém městě.

Beth ještě malinko zesílila svůj stisk kolem mého těla a vypadalo to, že jestli nezakročím, tak se nakonec rozmyslím a zůstanu. Naposledy jsem pořádně stiskla její tělo v objetí a zhluboka se nadechla. Nechci zapomenout na ty společné chvíle, ale zároveň chci tak moc pryč od minulosti. Nemůžu Beth vzít sebou, nesmím. Musím tam sama a začít znovu. Znovu začít žít, ale zároveň jí nechci ztratit. Je to moje součást, kterou musím od sebe odpoutat. Tak moc mě z toho bolí srdce. Opouštím někoho, kdo byl pro mě jako moje sestra. 

Musíš, Evie. Musíš.

Odtáhla jsem se a naposledy se podívala do jejích modrých očí, ve kterých se stále leskly slzy. Tak moc se mi chtělo brečet. Ten její pohled mě zabíjel. Rozežíral mě zevnitř, jako nepříjemný červ. 

,,Hlavně se vrať, prosím." Řekla mi, než mě pobídla, abych už šla. 

,,Neboj." Naposledy jsem jí řekla lež, než jsem se otočila směrem k tunelu, který vedl k letadlu, jímž poletím do Ameriky a namířila své kroky přímou čarou k onomu vstupu do nového života.

,,Evie! Počkej! Ještě tohle." Uslyšela jsem za zády Bethin hlas. Otočila jsem se a uviděla malý přívěsek v její ruce, který nosí na krku. Malé, stříbrné srdíčko. Pouze jsem si ho mlčky převzala a tentokrát už doopravdy zamířila pryč. Neohlížela jsem se. Chtěla jsem už pouze sedět v letadle a letět pryč. 

Čím déle jsem šla tunelem, tím jsem si připadala víc na nic a začínalo se mi čím dál více stýskat.

Stiskla jsem ještě více srdíčko v mé pravé ruce. Přívěsek mi připadal stále těžší, bylo to tou tíhou viny, která mnou prostupovala až do morku kostí. Rozešla jsem se ještě rychlejším krokem. 

U vstupu do letadla mě mile přivítala mladá letuška, nabídla mi časopis, který jsem zdvořile odmítla, zkontrolovala letenku a pak mě navedla správným směrem a ještě mi popřála příjemný let. Věnovala jsem jí pouze povadlý, falešný úsměv, protože koutky mých úst se momentálně nemůžou smát upřímně. Počítám s tím, že se odloučení od Beth bude v mém srdci ještě hodně dlouho hojit, ale určitě se jednou najde někdo, nebo něco,  co mi ten úsměv vrátí, ale bude to stát hodně úsilí. Nikdy na Beth nezapomenu. Možná, že se jendou znovu potkáme, ale byla bych radši, kdyby už ne. Chci minulost hodit za hlavu. I ty krásné a veselé vzpomínky chci nechat za sebou a začít úplně znovu. V novém městě, s novými lidmi, s novou kulturou. Nechci zapomenout, ale nechci u těch vzpomínek být blízko. 

V ruce mě stále chladilo stříbro srdíčka na kožené šňůrce. Pomalu jsem rozevřela dlaň a podívala se na ten vzácný kus kovu.  Beth ho nikdy nesundavala, protože pro ni hodně znamenal. Vzala si ho před několika lety od mladého požárníka, který chtěl zachránit její rodiče z hořícího domu, ale uhořel bohužel také. 

Když poté vyvážely na nosítkách ohořelá těla, Beth v slzách spatřila, jak ten přívěsek vypadl z ruky mrtvého hasiče, okamžitě ho zvedla a přitiskla si ho k hrudi. Ten přívěsek nebyl nijak poničený ohněm, jako by se ho plameny ani nedotkly. Bylo nám to divné, ale shodly jsme se, že některé věci by měly zůstat v tom krásném oparu něčeho záhadného, co nikdy nevyluštíme. 

Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem ani nepostřehla, že jsme vzlétli a nechali Londýn někde za námi. 

,,Nový start, Evie." Pošeptala jsem si, když mé oči opět visely na tom přívěsku. Připla jsem si ho kolem krku a volně nechala kov spadnout do prohlubně mezi klíčními kostmi. Zastuděl, až mi z toho naskočila husí kůže. Po chvíli si mé tělo ale zvyklo na chlad a shledávala jsem jeho chladivost příjemnou, protože i když mám před sebou do Ameriky ještě hodně dlouhý let, tak se z nervozity začínám potit. 

Už nemůžeš couvnout, takže si teď už nic nevyčítej. V New Yorku se ti bude líbit. Bude to tam super. 

Uklidňovala jsem se v mysli, ale neustálé pochybné myšlenky mě každou chvílí doháněly znovu a znovu. Všechno se najednou začalo v mé hlavě točit. Myšlenky se pomalu stávaly chaotickými a zamotávaly se, narážely do sebe navzájem, ale bylo jim to asi jedno, protože bolest hlavy a v oblasti spánků neustávala. 

Začala jsem si bolavá místa masírovat ukazováčky a zhluboka jsem dýchala. Skryla jsem očím výhled na opěradlo sedačky přede mnou a sanžila se myslet na něco jiného než na nekonečnou bolest, která se pomalu ale jistě, rozlézala po celém těle. 

,,Mohu vám nabídnout něco k pití, slečno? Nevypadáte dobře." Zkonstatovala letuška, která ořed sebou měla postavený pojízdný vozík s pitím a zahlédla jsem i nějaké drobné jídlo, jako sušenky nebo brambůrky.

,,Dám si pouze jemně perlivou vodu, děkuju." Věnovala jsem jí falešný, ale očividně přesvědčivý a zdravě vypadající úsměv. 

S neustálým úsměvem na tváři mi podala mojí objednanou vodu a poté se konečně přesunula dál a já nemusela předstírat, že mě nic nebolí, i když mě celou dobu za tím falešným úsměvem svírá nepříjemná bolest, která se z hlavy, přesunula do žaludku a nepříjemně ho polapila do svých dlaní a pak hrubě zmáčkla. 

Hluboce jsem se nadechla a pak se natáhla pro tlačítko klimatizce. 

Příjemný, jemný větřík z horního otvoru klimatizace příjemně uvolnil mé tělo z křečovité pozice, bolest povolila stisk mého žaludku a bouře nad mořem myšlenek se začínala uklidňovat. Ale stejně se do mě nepříjemně zakousával pocit, že se něco stane. 

Nemysli na nic a uvolni se. Ten pocit za chvíli zmizí, takže se nemáš čeho bát a vyspi se trochu. Vstávala jsi v pět ráno, takže to koukej dospat.

Radil mi mozek a já ho poslechla. Tenhle pocit mám pokaždé, když někam jedu, takže je to už takovej starej dobrej kámoš a já si z něj skoro nic nedělám.

Pohodlně jsem se usadila a nechala oční víčka klesnout a nechat se pomalu unášet na vlnách spánku do světa snů. 

O hodinu později...

,,Ohlašujeme všem pasažérům, aby nepanikařili, čekají nás mírné turbulence kvůli neznámému výskytu velké, oceánské bouře. Zachovejte klid. Naši piloti se o vše postarají. V případě, že by nastalo riziko, vám nyní vysvětlíme postup, podle kterého se budete řídit..." Letuška nám pečlivě odříkávala, kde jsou únikové východy, kde padáky, jak se máme chovat spořádaně a hlavně nepanikařit. Problém byl, že já začínala pomalu panikařit. Můj dech se zrychlil společně s tepovou frekvencí mého srdce. 

Vyhlédla jsem z okénka, abych se podívala, co se venku děje. Oči se šokem rozšířily, když spatřily hodně tmavé mraky, ze kterých padaly kroupy a viděly i občasné blísknutí, což znamenalo, že se ke kroupám přidaly i blesky. 

Po zhruba pěti minutách, co jsem zírala ven z okénka, jsem ale spatřila něco, co nebyl ani blesk ani velká kroupa ani mrak. Zahlédla jsem červeno-zlatý záblesk s azurově modrými čarami, které jakoby táhl za sebou. Mihlo se mi to před očima pouze na chvíli, takže jsem neměla čas to ve své hlavě pořádně vstřebat. 

Silná rána do spodní části trupu letadla mě vrátila zpět do reality, protože jsem z toho otřesu nadskočila na sedadle. 

Dýchalo se mi stále hůř. Silně jsem v rukou svírala opěradla sedačky, abych si dodala trochu té beznadějné jistoty, že se spíše zachráním. 

Tohle nedopadne dobře.