Who you are, Steve? (cz Fanfiction)

2.Kapitola

Cítila jsem se probuzená, ale má oční víčka byla zalepená. Podle všeho to byla krev, kterou jsem na některých místech těla cítila jak zaschlou, tak i ve stále tekuté formě, asi mám někde opravdu ošklivá zranění. Cítila jsem ošklivý tlak na boku stehna, do kterého se mi něco s ukrutnou bolestí zabodávalo.

Myšlenky by se chtěly hrozně moc pohnout, aby se bolest stehna nerozlézala po celém těle, ale tělo bylo výhradně proti jakémukoliv pohybu. Jediné, co můžu, je doufat, že umřu co nejdříve, protože vím skoro na sto procent, že opravdu nejsem schopná přežít.

Chtěla jsem hrozně moc otevřít oči, jenže to stále nešlo. Chtěla jsem se zvednout a utíkat pryč, jenže pálením každého svalu mi tělo naznačovalo, že prostě nikam nepůjdu a lepší bude nechat ho přestat pracovat a nechat navěky odpočívat uprostřed neznámé krajiny a určitě se spoustou dalších mrtvých těl mezi troskami letadla.

Že jsem někde blízko trosek letadla mi napovídala látka potahů letadlových sedaček, protože jsem s největší pravděpodobností lopatkami opřená o jedno z opěradel a také nechutný pach benzínu a ohňového kouře.

Neustále jsem se snažila alepoň na malý moment otevřít oči, zorientovat se, kde vlastně ležím, jestli přece jenom nezůstal někdo z mých spolupasažérů živý, ale nešlo to. Prostě jsem ztracená, bezmocná a sama.

Pomalu jsem se smiřovala s tím, že tu prostě zůstanu a vzdávala se jakékoliv šance na to, že přežiji, protože jsem se cítila opravdu slabá a zranitelná, když nemůžu ani otevřít oči. Zavřené oči pro mě znamenaly, že cokoliv, co je poblíž a já to nevidím, zaútočí. Snažila jsem se proto, alespoň bedlivě poslouchat svým oslabeným sluchem, kvůli nepříjemnému, slabému pískání v uších.

Začala jsem ztrácet i tu poslední špetku naděje, malou jako zrnko rýže, když jsem uslyšela zapraskání. Trhla jsem sebou v náhlem rozkazu pudu sebezáchovy, ale to byl velice špatný nápad, protože mé tělo okamžitě zaprotestovalo a ostrý předmět v mém stehně se zabodl ještě více do masa.

,,Aaaaaaaaa." Snažila jsem si tím ulevit, jenže bolest stále nabírala na intenzitě.

Člověk mě ale očividně slyšel, protože kroky se na chvíli zastavily a po chvíli se daly do rychlého pohybu.

Stále jsem ale nesebrala sílu otevřít oči. Byla jsem vysílená a mé hlasivky mi taky naznačovaly, že už nezvládnou ani jedno slovo, protože mě bolest, která je chytila, způsobila nepříjemné škrábání, jako by se mi tam uvnitř usídlila kočka, která si potřebuje nabrousit drápky a občas je škodolibě zatne i do hloubky.

Z mého polemizování o bolesti mě vytrhl dotek na tváři. Jemný, lidský dotek. Momentálně pro mě znamenal tak moc. V té chvíli mi bylo asi jedno, kdo to je. Hlavní bylo, že tu někdo je. To motýlí pohlazení po tváři, přecházející k tepně, aby prsty nalezly puls, slibovalo bezpečí a naději, že přežiji.

Najednou se však prsty odtáhly. Na tom místě, kde byly mě najednou pohltil chlad a pocit samoty a zranitelnosti.

,, Kde jsou všichni, když je potřebuju?!" spadla otázka z úst neznámého. Byl to muž a očividně tady bude mít sebou nějaké lidi.

,,Musím vás odtud odnést. Bude to bolet, ale prosím, snažte se nepřestat alespoň trochu stále vnímat." zašeptal mi blízko mého ucha. Podvědomě jsem cítila, že prohlíží, v jakém stavu je moje tělo. Prostě jsem na sobě cítila jeho pohled.

,,Nejdřív musím rychle vyndat ten kus plechu z vaší nohy, takže se nelekněte." zašeptal mi znovu do ucha a pak jsem ucítila nesnesitelnou bolest, jak mi začal onen kus plechu vyndavat z nohy.

,,Výborně," splynula pochvala opět blízko mého ucha,když se zadunením kus plechu spadl někam vedle. ,,Teď vás budu muset zvednout a odnést do bezpečí." řekl, než mě podebral na lopatkách a pod koleny a začal mě zvedat do výšky. Cítila jsem, že jsme se dali do pohybu, protože jsem cítila houpavý rytmus kroků a příjemné, uspávací houpání.

Moje hlava sama od sebe spadla na nejbližší, pevný objekt, čímž očividně byl hruď mého zachránce. Cítila jsem pach kouře a benzínu, který se snažil přebít vůni nějaké dražší kolínské.

Chtělo se mi spát. Zavřené oči jsem už měla a tělo chtělo také na chvíli odpočívat, jenže když usnu, tak se možná už nikdy neprobudím. Opravdu jsem se snažila, aby mé smysly byly neustále ve střehu, protože přece jenom, neznámý muž, kterého ani nevidím, mě nese neznámo kam. Nesmím mu usnout v náruči a doufat, že ten člověk je dobrý, nesmím se nechat zvyklat spánkem, nesmím.....Usnula jsem.

Tak tu máme novou kapitolku. 😏 Doufám, že se vám líbila. Budu ráda za každou hvězdičku, nebo komentář.😊

Co myslíte? Objevila se Evie v rukou někoho dobrého, nebo špatného?

Těším se u další kapitoly.

Vaše Crazie.😘😊