Who you are, Steve? (cz Fanfiction)

5.Kapitola

Bylo to jako koukat na anděla. Chtěla jsem se hrozně moc dotknout té sametové pokožky, která byla i perfektně zbavená vousů. Byla tak čistá. Opravdu andělská. Sice toho muže vůbec neznám, ale andělé, kteří takhle vypadají nejsou zlí, nemůžou, už jenom díky té čistotě, kterou mu dodávaly paprsky. 

,,Steve," Okamžitě jsme od sebe navzájem odskočili. Já svůj pohled upřela do země a cítila jsem, jak se mi do tváří hrne červeň. Ať je to kdokoliv, tak nás pravděpodobně viděl.

,,Sh-Sharon, co tady děláš? Měla jsi se vrátit až zítra." Zvedla jsem pohled. 

,,Steve?" Podívala se na mě a přivřela oči na znamení, že to chce vysvětlit.

,,Sharon, to není, tak jak si myslíš. Tohle je Evania Downsová. Je jediná, kdo přežil tu nehodu." řekl Steve a přešel k ženě, aby jí hned dal polibek na tvář. Takže je to jeho přítelkyně. Aha. Stejně mi ale přišlo, že ten polibek na tvář byl vlažný, spíš jako rituál, který se opakuje pořád dokola a po nějakém čase přestane bavit. Prostě mu chyběla ta jiskřička ze Stevovi strany.

,,Takže je to pravda?" Blondýna se trochu vyděšeně otočila na Steva. Upřeně mu koukala do očí.

,,Je to pravda, Sahron. Hydra je zase zpátky. Musíme chránit to, co má u sebe." řekl Steve vážně. Začali si mezi sebou povídat, jako bych tady vůbec nebyla. Štvalo mě to. Netýká se to především mě?!

Dál si povídali, jako bych tady vůbec nebyla. Nevydržela jsem to a se zvýšeným hlasem jsem řekla:,,Hej! Já jsem tady taky! Nechci nic říkat, ale myslím, že bych se měla dozvědět, co tu dělám, kdo jste a hlavně, proč mě chráníte." Oba dva se na mě dívali. 

,,Máš pravdu, Evanie." řekl Steve. Ani nevím, kdy jsme si začali tykat, ale teď jsem na to nebrala ohledy. ,,Posaď se tady. Všechno ti vysvětlím." Ukázal na barovou židli v kuchyni, která byla propojená s obývákem. 

Po hodině

Steve na mě upíral své oči, když ukončil svůj proslov. Dívala jsem se na něj. Krk byl suchý, proto ze sebe nedostal nic kromě hlasitého dýchání. Sharon celou dobu stála u Steva s rukou na jeho zádech. Znervózňovala mě ještě víc. Její přítomnost a neustálý pohled mě přiváděl k nervozitě. 

Jedna z dalní v sobě sevřela chladný kus kovu na krku. V tom přívěsku se skrývalo neskutečné množství určité energie, která chrání nositele před poraněními při nehodách. Chrání ho. Proto jsem přežila ten pád letadla, který sliboval jistou smrt. Ten přívěsek uchovává malou část života. Vždycky když mi půjde o život, daruje mi tu kapku zpátky. Rozproudí znovu život v žilách. Vdechne znovu kyslík do plic. 

Neuvědomila jsem si, jak moc mám studené ruce, když se kolem zbělalých kloubů objevily teplé dlaně. Byly jemné, hebké, okouzlující. ,,Musíme tě nyní chránit před tím, co je tam venku. Je tam organizace, která chce tu energii využít k páchání zla. Tahle věž je jediné místo, kam se nedostanou. Musíš tady zůstat. Prosím." Odpoutala jsem zrak od desky stolu a podívala se do dvou studánek plných proseb a očekávání. Pouze jsem jemně přikývla. Mé ruce polil najendou hrozný chlad, když hebké dlaně zmizely, aby se obtočily kolem Sharonina pasu. ,,Běž jí ukázat ložnici pro hosty. Zítra zařídíme všechno ostatní." řekl Steve a políbil jí na tvář. Opět bez té zamilované jiskřičky. Bez plamínku.

Sharon mě odvedla z kuchyně. Neustále jsem se cestou přes obývák otáčela na Stevova záda. Provazce svalů se pod tričkem napínaly pouze když se nadechnul. Bylo vidět ale také velké napětí, starosti a strach ve ztuhlých ramenech a hlubokých nádeších. Bylo mi najednou ještě víc úzko. Při pomyšlení, že naprosto zbytečně zatěžkávám hlavu tomuhle andělskému stvoření mi působila ještě větší nejistotu, strach a smutek. Kdybych prostě překonala svoje problémy v Londýně, nikdy jsme se nemuseli potkat. Nikdy jsem mu nemusela přidělávat starosti.

,,Tak. Tohle bude teď tvůj pokoj. Můžeš si na tomhle patře dělat, co chceš, ale nesmíš do mé a Stevovi ložnice." kárala mě jako malého fracka, co se neumí chovat. Nesnáším, když se se mnou někdo takhle baví. Dobře. Na výšce jsem zrovna nezískala, ale nejsem 15ti letý fakan!

,,Po zbytek dne si dělej, co chceš. Zítra mi řekneš velikosti tvého oblečení a já půjdu něco nakoupit. Nic víc zatím vědět nepotřebuješ, nebo.....Máš nějaké otázky?" Dívala se mi hluboce do očí. 

Její oči byly jeden velký kámen. Nic víc. Nebyly to ty hezky svítivé oči Steva nebo nebeská záře Beth. Ne! Beth sem teď netahej!

,,Co ty a Steve děláte?"

,,Já jsem agent a Steve je......." zarazila se, ,,Steve je ta-také agent. Jo. Oba dva pracujeme společně pro jednu organizaci tady v New Yorku." nervózně koktala. Lhala. Lhala, jako když tiskne. Sice nevím, co tak závažného nesmím vědět, ale dobře. Nebudu vyzvídat. Chci, aby už hlavně byla pryč. 

Sharon se otočila na podpatku a rychlým krokem opustila můj pokoj. Zůstala jsem sama v tiché místnosti se svými myšlenkami. Posadila jsem se na postel a pořádně se rozhlédla. Všechno bylo v podstatě stejné, jako ostatní pokoje. Moderně zařízené, v bílé a béžové barvě. Měla jsem dokonce svojí vlastní televizi, koupelnu a velkou skříň. Kdyby to tak viděla Beth. Zbláznila by se radostí. Smála by se. Točila by se kolem dokola a byla by šťastná. 

Znenadání jsem na tváři ucítila kapku. Neposednou slzu, která stékala po tváři k jednomu koutku úst. Jazykem jsem jí slízla a rukou osušila mokrou čárku, která po malém diamantíku zbyla. 

Tak jsem tak seděla na prostorné posteli ve svém novém pokoji. V ruce jsem svírala srdíčko na krku a po chvíli jsem se ani nesnažila zastavit slzy. Volně jsem je nechala stékat po tvářích, jako mé vzpomínky na Londýn a na Bethyn úsměv. Nikoho jako byla ona už nikdy nenajdu. Nenajdu nikoho tak skvělého, aby mi rozuměl ve všem a byl se mnou za každých okolností. 

,,Evanie," Na dveře jemně zaklepaly klouby prstů a Stevův hlas zněl starostně. Rychle jsem popotáhla, setřela slzy, zhluboka se nadechla a donutila svoje tělo k pohybu. Otevřela jsem Stevovi dveře. ,,Za chvíli bude čas oběda a já musím pryč. Bude tě hlídat Natasha. Pojď, ať tě s ní seznámím." Pokynul mi hlavou, abych se za ním vydala. 

V obývacím pokoji na nás čekala žena se zrzavými vlasy a velmi milým úsměvem. 

,,Ahoj, Evanie, já jsem Natasha. Můžeš mi říkat Nat. Vypadá to, že spolu budeme trávit víc času." Žena mi podala ruku. Sálalo z ní příjemné teplo. Byl to přesný opak, než Sharon. Sharon mi zatím připadala jako ledová královna. Natasha kolem sebe sálala velmi příjemnou auru. Oplatila jsem jí milý úsměv.

,,Musím už opravdu jít. Doufám, že to tady zvládnete. Nat, prosím, nedělej nic, co by mohlo ohrozit, ty víš co." Nelíbilo se mi, jak neustále všichni mluvili v hádánkách. Na jednu stranu to sice chápu. Jsem pro ně úplně cizí člověk, kterého neznají ani den, ale i tak mi to štve. 

Dveře výtahu se za Stevem zavřely a já zůstala s Natashou sama. 

,,Můžu ti říkat Evie?" zeptala se mě se stálým úsměvem na tváři. 

Evie. Tak mi říkala Beth. Beth. Betty. 

Ucítila jsem slzy v očích. Už jí nikdy neuvidím. Nikdy. 

Podlomila se mi kolena. Ucítila jsem hřejivou dlaň na zádech. V dáli na mě dokonce někdo mluvil. 

,,Beth. Beth. Beth!" frustrovaně jsem zakřičela. Tělo se volně propadlo to tmy. Omdlela jsem. 

Tak po dlouhé době je tu nová kapitola. 

Doufám, že se líbila a příští vyjde, doufám, dřív. 

Budu se hlavně snažit, aby příběh měl konečně nějakou hlavu a patu, protože mi přijde, že se všechno kombinuje a zamotává a samotné se mi to moc nelíbí. V příští kapitole to nějak zkonstruuju a už to bude OK. Doufám. XD

No nic. Uvidíme se u další kapitoly. Budu se na vás těšit.

Pa! Vaše Just Crazy!