Who you are, Steve? (cz Fanfiction)

9.Kapitola

Probudila jsem se do prosluněného dne, ale ani Slunce nezakrylo mé zklamání, že jsem stále v New Yorku, v pokoji pro hosty ve vysokém mrakodrapu. Takže to, co se stalo dnes v noci bylo opravdové. Políbila jsem ho. Nebo spíš on mě? Nevím, kdo začal. Jsem z toho hrozně zmatená. V hlavě mi hýří moc myšlenek najednou, a já je nedokážu zastavit.

,,Ehm...Evie?" ozval se za dveřmi Stevův hlas společně s jemným zaklepáním. Trochu jsem nadskočila leknutím. Seděla jsem na posteli. Mé oči se upíraly na stále zavřené dveře. Nechtěla jsem mu otevírat. Nechtěla jsem ho vidět. Mé myšlenky by začaly létat ještě rychleji, neuspořádaněji. Už teď jsem měla problém svoji hlavu sklidnit. Jeho obličej by mi to neulehčoval.

,,Evie, prosím." Jeho hlas zněl najednou tišeji s potřebou mé odpovědi. Já však na odpověď neměla sílu. ,,Otevřu si sám," začal vyhrožovat. Klika začala lomcovat. Vystrašeně jsem si přitáhla peřinu k bradě a odsunula se co nejdál ode dveří. 

Po chvíli zápolení s otravným otevíracím systémem se ve dveřích objevil vysoký, svalnatý blonďák. Jeho modré oči byly plné strachu, když mě spatřil, jak se od něj snažím, co nejvíce vzdálit. Přitáhla jsem si peřinu ještě blíže k bradě. Z úst se mi nevědomky vydral vzlyk a oči najednou zvlhly pod náporem slz.

,,Evie...Já.....Nechtěl jsem tě vyděsit...To co se stalo v noci....Promiň," mumlal páté přes deváté. Pomalými kroky se blížil k mojí posteli, zatímco já se vzdalovala, dokud jsem nenarazila na zeď. ,,Máš právo ode mně být odtažitá. Vím, že to, co se stalo, byla hloupost, jenže já si nemohl pomoct," řekl, než si sedl na druhou stranu postele. Natáhl jednu svojí ruku, kterou pomalu přesouval k mojí napůl skryté tváři. Dával mi čas na to, se odtáhnout, nebo něco udělat, jenže já se ani nepohnula. Nechala jsem teplou dlaň, aby se dotkla mého líčka.

,,M-Máš přítelkyni," dostala jsem ze sebe spoelčně se vzlykem, ,,P-Proč tohle děláš? Znáš mě sotva dva dny. Steve, nemáš ani ponětí, kdo jsem."

,,Já vím, vím," horečně přikyvoval, ,,Jenže mám pocit, jako bych tě znal celý život. Nevím, proč, ale připadá mi, jako bych s tebou, našel ten poslední dílek, který mi chyběl." Ani nevím, kdy přešel do tichého šepotu a jeho obličej se objevil tak blízko mého.

,,Nevíš, co jsem zač," zašeptala jsem. Můj pohled se zvedl ke Stevovo obličeji, který byl kousek nad mým.

,,Dovol mi to poznat, Evie." Jeho dech voněl jako čerstvá máta. Mé slzy přestaly téct už před pár minutami, ale dech se nedal zklidnit. Stevovo tělo bylo prakticky nad mým. Klečel na mé posteli. Držel mé tváře ve svých dlaních. Naše hrudníky se pod náporem zrychlených dechů dotýkaly a způsobovaly příjemné vibrace po celém těle. 

,,Dovol mi to," zašeptal jemně, než se svými rty dotkl těch mých.

Bylo to jako znovuzrození. Jako když fénix povstane z popela. Jako když se královně vrátí ztracená koruna. 

Byla jsem to já, kdo začal svými rty pomalu pohybovat, a započal tak souboj o nadvládu. 

Steve stále držel můj obličej ve svých dlaních a mírným tlakem mě donutil ještě trochu couvnout do míst, kde byla postel přiražená ke zdi, aby si poté mohl sednout na má stehna. Já svýma rukama skoro okamžitě zajela pod bílé, volné triko, kde jsem nahmatala pevné břišní svalstvo, a poté nejen břišní.

Chvíle, kdy jsem se nechala polapit vášní, ale rychle vyprchala, a já si uvědomila, koho právě teď líbám a osahávám. Steve je cizí majetek, který už někomu patří. Není na prodej, a nikdy ani nebude. 

,,S-Steve, po-počkej," zamumala jsem, a odtáhla se od polibku. Steve to zřejmě špatně pochopil, protože začal líbat můj krk. ,,Steve, nech toho," řekla jsem důrazně. Použila jsem sílu obou mých ruk, abych ho od sebe odtáhla. ,,Tohle opravdu nejde. Máš přítelkyni, která tě miluje, a ty miluješ jí. Nebudu kazit vztah svojí maličkostí. Prostě....Na všechno, co se stalo, zapomeneme, a já se co nejdříve vrátím do Londýna." Mé oči barvy ledu se podívaly do mořské hladiny jeho duhovek.

,,Evie....Udělám, jak si přeješ, ale tuhle budovu neopustíš. Klidně se tě přestanu dotýkat, přestěhuješ se do jiného patra, ale do Londýna zpátky nejdeš. Nevím, jak tě napadlo, že bych tě pustil někam pryč. Kolikrát ti budu vysvětlovat, že tam venku jsi ve smrtelném nebezpečí?"

Bolelo mě, když mi vyloženě naznačil, že tu budu jako ptáček v kleci. Jako Locika ve věži. Jenže Locika se dočkala svého Flynna Rychlíka, který jí z věže pomohl uniknout ven, aby poznala svět, a sama čelila jeho nástrahám.

Podívala jsem se opět do Stevových očí, než jsem s lehkým povzdechem vysvobodila své tělo zpod toho jeho. V napjatém tichu jsem odešla pryč, nechávajíc ho za sebou. Potřebovala jsem teď chvilku pro sebe. Potřebovala jsem vstřebat to, že už nikdy, opravdu nikdy, neuvidím nikoho ze své minulosti. 

V obýváku jsem přešla k velkému oknu. Má dlaň se opatrně dotkla studeného skla, než se do doteku opřela. 

Budu tu zavřená. Strávím tady spoustu času. Všechno jenom kvůli tomu, že ten přívěsek na mém krku nejde sundat!

Vyčerpaně jsem přiložila na sklo své čelo, a zamlžila kousek, když z mých úst vyšel utahaný vzdech. 

Vždycky jsem s Beth v takových chvílích zpívala....Když bylo nejhůř, zpívaly jsme.

,,Dlouhé dny," zkusila jsem první dvě slova. Zněla plačtivě, ,,Svět bude žít za mým oknem. Já a sny sama docela. Říkám si, jak jsem slepá. Čas ztrácím....." Byla chyba odjíždět. Nechala jsem vše za sebou, a už to s velkou pravděpodobností nikdy nevrátím. 

Tak po delší době nová kapitola. :)

Doufám, že se líbila.

Vypadá to, že Steve a Evie se rozhodly podle formálních konfekcí a ne podle svých srdcí, která by asi měli poslouchat.

Jak si myslíte, že bude náš příběh pokračovat? Nebojte se podělit o nějaké své teorie. :)

Každá hvězdička a kometář mi vykouzlí úsměv na tváři. :3 Budu se na vás těšit u další kapitoly. :3

Vaše Crazie :3