Milovaný bratránek

Loučení

"Jak to můžou udělat?" ozvala se najednou Lexi. Brečela. Zvedla jsem se a šla si sednout k ní. Hned mě objala. Pak se zvedla i Alex a šla k nám. Seděly jsme v objetí hodně dlouho. Někdo nás pozoroval. Někdo sledoval smutně oheň. Někdo brečel. Ve tři ráno jsme se všichni zvedly. Každý šel do svého pokoje se špatnou náladou. Já usnula hned, jak jsem dopadla na postel.

Ráno jsem se probudila první. Každý ještě spal. Vzala jsem do ruky hodinky a koukla, kolik je. Bylo devět. Za chvíli musím jít. Oblékla jsem se a šla domů. V kuchyni jsem udělala snídani pro všechny. Míchaná vajíčka. Postupně všichni vylézali. Ospalý a smutní. Po snídani se začalo vymítla jak s auty.

"Někdo musí jet s tebou, řídit nemůžeš a ještě druhé auto," povídal Liam. Jo, pořád mám sádru a ještě nechápu, jak chtějí rodiče dostat auta do Itálie. Nakonec to bylo tak, že já jela v BMW s Louisem. V Chevroletu jel Liam a pak jel Patrik se Zaynem v Ondrově autě. Aby se měli pak jak dostat domů. Než jsme vyrazili, začlo loučení.

"Přijeďte se ještě zastavit u nás doma, jasné!" brečela jsem u holek v náručí.

"No jasně, třeba každém den!" pískla Lexi. Další byl Harry.

"Děkuju!" řekl.

"Za co?" podivila jsem se.

"Že jsme tě mohli poznat." A objal mě. Další a poslední člověk byl Niall. Měl sklopenou hlavu a z očí mu kapaly slzy.

"Proč?" brečel. Objala jsem ho.

"To je nejspíš osud. Naznačuje nejspíš, že spolu nemáme být…" řekla jsem tu větu, která mi vrtala v hlavě už od včera. Zvedl hlavu od země a vyvalil oči.

"Počkej, to znamená, že se se mnou rozcházíš?" drkotal zubama. Ucítila jsem slzy. Otočila jsem se k němu zády a rychle šla k autu.

"Je mi to líto!" rozbrečela jsem se úplně. Vlezla jsem do auta a naznačila Louimu, ať vyrazí. Nastartoval a pomalu vyjel z příjezdové cesty. Otočila jsem se dozadu. Niall vyběhl za autem. Díky otevřenému okénku jsem dokonce slyšela co zakřičel. Což mě bodlo u srdce ještě víc.

"Ale já tě miluju!" bylo poslední, co jsem slyšela, než jsme zajely za roh. Sedla jsem si rovně a rozbrečela se znovu. Loui mi jednu ruku položil na stehno. Já položila moji ruku na jeho a takhle jsem jeli celou cestu. Přijeli jsme k domu a já se zděsila. Stál tam stěhovák. Cože? Vylezla jsem ven a hned zahlédla mámu.

"Mami!" vykřikla jsem a běžela za ní.

"Ahoj, zlato, pospěš si, odjíždíme už zítra," řekla v klidu a dál se věnovala káráním stěhováků. To ne. Zatnula jsem zuby. Kluci mi pomohly to všechno vynést nahoru.

"Pomůžeme ti s věcmi." Položil mi ruku na rameno Liam. Jen jsem kývla. S kluky mi trvalo to sbalit tak tři hodiny. Teď už stačil jen nábytek do náklaďáku. To už zařídí někdo jiný. Sešli jsme do přízemí, kde nás už konečně začala vnímat máma. Také si všimla té blbé sádry.

"Co? Co si dělala?" vyděsila se.

"Nic!" odsekla jsem jí.

"Jak teď odvezeme všechny auta?" začala přemýšlet. Máme prostě hodně aut. Já mám dvě. Brácha jedno a máma s tátou každý své.

"Nechci najmout ty, co převážejí auta," zavrčela máma, "už to mám!" vykřikla. Vzala telefon a někomu volala. Pak to položila. Za hodinu přijelo auto s přívěsem. Vylezl z něm mámin nevlastní bratr. Kuba.

"Ahoj, Terezo. Tak tady to máš!" začal mluvit na mámu.

"Děkuju ti!" Kuba zapřáhl přívěs za BMW a dokonce s Chevroletem zajel nahoru. "Takže teď každý pojede svým autem." "Haló, já nemůžu!" Jenže to by nebyla máma. Ze strejdova auta vylezla i moje starší nevlastní sestřenice. Adéla. Vyšla k nám jak největší královna.

"Ahoj, Danielo!" zasičela. Ví, že to nemám ráda, když mi tak říkají. Nadzvedla obočí, když si všimla, kdo je tu se mnou.

"Ahoj, krasavče!" zavrněla a naklonila se k Zaynovi. Ten jen vykulil oči. Mluvila na něj česky.

"Brzdi, Barbie, má holku!" vyplázla jsem na ni jazyk. Odfrkla si a odešla.

"Co říkala?" otočil se na mě Zayn.

"Nic," zavrtěla jsem hlavou. Bezva takže moje auto bude řídit tahle slepice. Kolem osmé večer se kluci rozhodli, že pojedou. Se všemi jsem se rozloučila a oni slíbili, že se za mnou v Itálii staví. Brečel jsem, když odjížděli. Když mi zmizeli z očí, sklopila jsem zrak. Někdo mi položil ruku na rameno. Byl to Filip. Usmál se na mě a odvedl mě domů.

"Tak to bude tak, že já a ty pojedeme v BMW a Adéla pojede mým autem," řekl mi. Jen jsem kývla. Nějakou dobu jsme seděli v tichosti. Sem tam k nám přišli chlapi a odnášeli věci. Už jsem seděla jen na židli od psacího stolu a čekala. Najednou se přiřítila máma.

"Děti, potřebuju, aby jste šly něco nakoupit." Podala mi lístek a peníze.

"Jdem!" zvedl se Filip. Sebrala jsem tašku přes rameno, schovala do ní peníze s lístkem a telefon. Filip už čekal na chodbě a my mohli vyrazit. V nejbližším obchodě jsme koupili všechno potřebné a ještě nějaké mlsky do auta. Doma jsme to uklidili a já si šla lehnout. Chvíli jsem si hrála s telefonem a pak jsem zabrala.

Ráno mě probudil Filip asi kolem osmé. Všichni jsme se oblékli a mohlo se jet. Když všichni odešli, stoupla jsem si doprostřed obýváku a vzpomínala. Na svoje první krůčky, jak mě táta učil zpívat. Na všechno, co jsem tu prožila. Povzdychla jsem si a vyrazila.

Vstříc novému životu…