Milovaný bratránek

Epilog

Vstaly jsme v osm ráno. Nuceně jsem se oblékla a udělala ranní hygienu. V prázdném bytě, kromě postelí, bylo divně. Zrovna přišli stěhováci a odnášeli zbytek nábytku. Obula jsem si boty a praštila smějícího se Filipa. Ten mě čapl za ruku a začal mě lochtat. Pak přiběhla Kate a začala valná hromada.

"Co to tady děláte?" přišel k nám táta.

"Snažíme se odreagovat!" zasmál se Filip a snažil se mě sundat z jeho zad. Po chvíli jsme se uklidnili a mohlo se vyrazit. Už jsem tu zůstala jen já. Stála jsem v obýváku a vzpomínala.

"Zlato, pojď se podívat!" zněl hlas mého táty. Máma přišla do pokoje a sledovala malou holčičku, jak cupitá k otci. Byly to moje první krůčky. Máma se šťastně usmívala a kolem pobíhal můj bratr.

***

"Tak pojď!" říkal mi Filip. Zvedla jsem si spodní díl šatů a vyšla z pokoje. Na chodbě už na mě všichni čekali. Když mě uviděli, zatajil se jim dech. Podívala jsem se do zrcadla. Stála tam mladá dívka v dlouhých bílých šatech. Vlasy učesané do vysokého drdolu. Když jsem se na ní dívala, nevěřila jsem tomu, že jsem to já. Ten rok mi bylo čtrnáct a měla jsem věneček v tanečních.

***

Seděla jsem na posteli a brečela. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nemohla mi to udělat. Neměla mě tady nechat. Moje milovaná babička mi umřela. Ten den nikdy nezapomenu. Byla jsem doma sama. Moje oči sledovaly kapky rudé tekutiny, které máčely prostěradlo. Krev mi stékala ze zápěstí a smíchala se slzami. Vážně jsem to udělala. Takhle jsem tam seděla asi tři hodiny. Než přišla máma, seřvala mě a odvezla do nemocnice. Tam mi dali sedativa a nechali si mě přes noc. Ten večer jsem málem přišla o život. Druhý den jsem dostala dárek od neznámého člověka. Byl to řetízek ve tvaru srdce a čtyřlístku. U něj byl vzkaz. "Nikdy se nevzdávej!" d života. ostala jsem tím novou chuť do Od té doby už se nic takového nestalo.

***

Zavrtěl jsem hlavou a usmála se. Pořád věřím, že mi to tenkrát poslala babička.

"Musíme jít!" objevila se vedle mě máma. Přikývla jsem a utřela si slzy. Popadla jsem tašku a šla k výtahu. Máma šla hned za mnou. Sjeli jsme dolů a šli k autům. Filip mi otevřel dveře a já se naposledy ohlédla k baráku. Sedla jsem si a čekala. Filip nasedl, nastartoval a vyrazil za stěhovákem. Hned za námi rodiče a Adéla. Celou cestu jsem koukala z okna a myslela na něj. Na jeho krásný úsměv, jasné oči a jeho poslední slova. Když se setmělo, zastavili jsme u malého hotelu a přečkali v něm noc. Ráno jsem se probudila v autě. Filip mě musel přenést. Celá rozlámaná jsem se posadila a pohledem sledovala ubíhající krajinu Alp. K hranicím Itálie jsme dojeli asi kolem čtvrté. Zase jsem usnula. Když mě ráno probudil táta, už nám trvalo pár minut, než jsme přijeli k obrovskému baráku. Vylezla jsem ven a nemohla uvěřit vlastním očím…