My Precious Teacher |jιĸooĸ|

Divná debata

"Takže jsem teď tvůj syn?" Zeptal jsem se ho když jsem se odtáhl, "Čekala holčičku, jestli chceš tak můžeš být holka." Pokrčil ramenama a zasmál se.
"A tatííí, ty by si mě chránil kdyby mě kluci chtěli?~" Zkoušel jsem se různě vrtět a hrál jsem si s tou větou jako s lízátkem. Ehm. "To je snad jasný, nikdo nebude ošahávat mojí květinku." Pokud se snažil znít ochranářsky tak mu to vůbec nešlo. "Tak to radši budu lesba." Povzdechl jsem si, on se jenom na mě zaskočeně podíval. "A-A to jako proč?" Vykoktal ze sebe, "Protože chlapy nemůžou mlátit holky." Vyplázl jsem na něj jazyk a začal se smát. Jimin to nevydržel a taky se začal smát.

"Byli bychom divná rodinka." Uznal jsem a usmíval se jako sluníčko na hnoji. Jimin se na mě podíval nějak zaskočeně. "Ty nemáš rád lesby?" Vyhrkl a já skoro vůbec nepochytil tu otázku. "Ehm, mám je rád. Hlavně ty které jsou ve vztahu jako chlap, ale i ty které jsou ve vztahu normálně jako žena jsou fajn. Vlastně celá LGBTQ+ komunikace je fajn, proč se vůbec ptáš?" Zeptal jsem se ho.

Jimin se usmál a úlevně si utřel imaginární pot z čela. "Protože já jsem bisexuál." Přiznal se a zaskočil se při pohledu na moje oči které zářily štěstím. "Opravdu? Já myslel že jsem jediný bisexuál nebo jediný z LGBTQ+ komunity na celé škole!" Zařval jsem trošku a začal ho objímat. Hodně se mi ulevilo, já vlastně se choval bezcitně ve škole kvůli své orientaci. 
Asi Jiminovi povím proč jsem byl takový.

"Můžeme si jít sednout?" Zeptal jsem se ho bez úsměvu, on se na mě vážně podíval a úsměv mu zmizel, jak z očích tak i z tváře. Opatrně kývl a pobídl mě abychom si šli sednout na gauč. Sedli jsme si, pohodlně se usadili a Jimin kývl abych mluvil.
"Víš..." Začal jsem rozpačitě a podíval se na něj, on jenom trpělivě čekal.
"Nechoval jsem se chladně všem kvůli otcovi. Důvod byl protože jsem se bál. Bál jsem se toho že někdo zjistí pravdu o mně." Řekl jsem a radši se koukal na koberec, dlaně jsem měl spletené a opřel si o ně čelo. Jimin mi položil svou dlaň na rameno které mnul. Díky tomu jsem už nebyl napjatej, ani jsem si toho nevšiml.

"Jakou pravdu, Kookie?" Zeptal se mě opatrně a pořád mi mnul rameno.
Povzdechl jsem si. 
"Pravdu o své orientaci. Kdyby někdo zjistil že jsem i na kluky a ono by to potom zjistila celá škola. Nebyl bych potom 'vládce školy', ale spíš 'špína školy'. Udržoval jsem to celou dobu, už kolikrát jsem málem začal líbat náhodného kluka. Ale ovládl jsem se. Víš jaký to je? Jednou být na vrcholu světa a podruhé na úplném dolejšku světa? Skoro celá civilizace si myslí že jsme nemocní, že můžeme za všechny nemoci jako je AIDS, HIV, rakovina a tak dále. Oni ale netuší jaký máme životy, jak se cítíme. Jenom ví že jsme jiný a ihned nás usuzují." Řekl jsem a jedna slza mi utekla z očí.
"Určitě teď vypadám jako ubožák." Zasmál jsem se a utřel si slzu.

Jimin už mi nemnul rameno, ale objal mě kolem krku. Rozklepaně jsem ho objal nazpátek kolem hrudi. Už jsem to neudržel v sobě a začal brečet. On mi jenom šeptal uklidňující slova do mého ucha. Když jsem přestal brečet a už jenom popotahoval nosem, tak se Jimin s úsměvem odtáhl, z kapsy vyndal kapesníky a podal mi je. "Tady máš, potom bych s tebou musel do nemocnice na ušní a musím tě varovat. Bolí to." Řekl jako matka a pohladil mě na vlasech.

Unaveně jsem se na něho usmál, vyndal jsem kapesník a začal smrkat. Jimin se zatím zvedl, když jsem se vysmrkal tak jsem položil kapesník na konferenčí stolek a Jimin mě položil na gauč. "Zavolám pomoc ano? Zatím se prospi." Řekl pořád s úsměvem a vyndal mobil. Začal prozvánět jedno číslo dokud to osoba nezvedla, zatím Jimin byl na cestě do kuchyně.

"Ahoj Amber, tady Park Jimin..." Bylo jediné co jsem slyšel dokud jsem neusnul. Kdo je Amber a jak mi má pomoc?

-
Tak dobře, Večerníček skončil.
Takže papá 😊

-Váš Hobbit^^