My Nightmares (Marcus & Martinus) ✅

21. kapitola

Došla jsem do pokoje a vzala si prášky. Už zase mi nebylo úplně nejlíp. Lehla jsem si tedy do postele, řekla jsem holkám ať mě omluví z odpoledního programu, převlékla jsem se a šla jsem spát.

Celé ty bolesti hlavy se najednou vracely. Během zhruba dvou nebo tří dnů jsem jednou omdlela a dvakrát mě rozbolela hlava. Začala jsem dostávat strach, abych se vůbec dožila konce tábora. Co by asi udělali holky, kdyby mě našly mrtvou? Marcus a Martinus? Myslím, že by na mě hodně rychle zapomněli a myslím, že by to bylo nejlepší. Nechci svou smrtí nikomu ublížit.

Po tvářích mi začala stékat slza a chvíli po ní i druhá a třetí. Naštěstí mě pláč tak unavil, že jsem konečně usnula a propadla se do říše snů.

Marcus. Stál nad mým hrobem.. Plakal. Vedle něj stál Martinus. Mezi nimi stála nějaká malá hnědovlasá holčička a Marcus v náručí svíral malého blonďatého chlapečka. Nikdy jsem toho chlapečka ani holčičku neviděla. Ale ten malý kluk se podobal Marcusovi. Až moc se mu podobal...

S křikem jsem se probudila. ,,Co blbneš?" zeptal se Marcus trochu starostlivě. Ani mě nepřekvapovalo, že tu byl. Místo odpovědi jsem se ale rozbrečela.

,,Sam si v pořádku?" nahodil najednou ten nejstarostlivější výraz co jsem kdy viděla a klekl si přede mě, aby mi viděl do obličeje. ,,Ublížil ti někdo?" zeptal se a chytl mě za ruku. ,,Nesnáším se Marcusi" rozvzlykala jsem se snad ještě dvakrát tolik. ,,Proč by ses měla nesnášet?" změřil si mě nechápavým pohledem. ,,Jsem jako časovaná bomba. Jednou vybuchnu a zničím všechno kolem sebe. Ublížím spoustě lidem. Nechci ale nemůžu to nějak změnit. Strašně moc mě to mrzí" schovala jsem si obličej do dlaní.

,,Sam, podívej se na mě" poprosil mě a já si zase sundala z obličeje ruce. ,,Moc mi na tobě záleží a vždycky záležet bude. I kdyby si udělala tu nejhorší věc na světě, tak tě budu vždycky milovat. Miluju tě Sam." Poslední tři slova Marcus víceméně zašeptal sám pro sebe.

Já se náhle zasekla a přestala vzlykat. ,,Marcusi?" ,,Ano?" zvedl svůj pohled ze země. ,,Co si to před chvílí řekl?" zeptala jsem se poněkud zmateně. ,,Že tě miluju, ale nečekám,že by si ty ke mně mohla cítit něco alespoň trochu podobného" pousmál se falešně. ,,Asi půjdu" odvrátil ode mě pohled a vydal se z pokoje pryč.

***

Ležela jsem v posteli a přemýšlela jsem, proč jsem ho nechala odejít. Miluju ho? Asi ano. Možná bych měla jít za ním.

Uvedla jsem se z postele a vyšla jsem na chodbu. Nikdo tu nebyl. Když to bylo takhle prázdné už to nevypadalo tak útulně. Podlaha vrzala a mně to občas až nahánělo husí kůži.

Rozběhla jsem se po chodbě s úmyslem najít Marcuse. Věděla jsem, že by měl být asi o patro níž. Než jsem ho ale stihla najít v jeho pokoji, srazili jsme se na chodbě. Nabourala jsem přímo do něj a oba jsme spadli.

,,Co tu děláš, prosím tě?" pousmál se smutně. ,,Platí stále to, že mě miluješ?" zeptala jsem se. Seděla jsem na něm teď obkročmo a Marcus se podepíral lokty, aby mi viděl do obličeje. ,,No tak samozřejmě. Řekl jsem ti to před pěti minutami" protočil očima. ,,Dobře" usmála jsem se sehla jsem se k němu.

,,Protože já tebe taky" zašeptala jsem těsně před tím, než jsem spojila naše rty...

Ahoj. Nevím, jak to teď bude s kapitolami 😅 Snažím se, ale nemám zrovna nejlepší období a většinu večerů místo psaní probrečím 🙃 Prostě se necítím zrovna nejlíp a všechno se mi hroutí. Ale abych nebyla jenom negativní.. Co si přejete k Vánocům? 🖤 Doufám, že se vám tahle kapitola líbila a budu ráda za každý hlas nebo komentář 🖤🖤