My Nightmares (Marcus & Martinus) ✅

12. kapitola

Opatrně jsme všichni prolezli dírou v plotě zpět do tábora. Naštěstí si nás nikdo nevšiml, takže se nic nestalo. Vydala jsem se tedy s holkama zpět do chaty. Šla jsem až kousek za holkama, které se ještě smáli těm zážitkům, které zažili teď s klukama na fotbale. Usmívala jsem se taky. Byla jsem šťastná. Martinus mi hodil ruku přes ramena. Ani jsem nevěděla, že šel taky do chaty.

,,Tak co? Bavilo tě to alespoň trochu?" usmál se na mě mile. ,,Jo. Užila jsem si to. Děkuju, že si nás vzal sebou" vrátila jsem mu úsměv. ,,Já děkuju že si šla, ale příště nebal mého bratra" začal se smát a pak, než jsem stihla cokoli říct, vydal se zpět za ostatníma klukama. Jen jsem nad tím protočila očima o doběhla jsem holky.

,,Tak a teď když si za námi tak hezky přišla, tak nám můžeš říct, co máš s Gunnarsenem" ušklíbly se na mě obě. ,,S Martinusem? Nic" pokrčila jsem rameny. ,,Myslíme toho druhého" probodla mě Tara pohledem. ,,Tak s Marcusem už vůbec nic" zasmála jsem se. ,,Jasně" pronesla ironicky Laura. ,,Co se na mě tak koukáš?" zamračila jsem se na Lauru. ,,Líbí se ti. Koukej to přiznat!" nevydržela už to Laura. ,,To si myslíš proč?" povytáhla jsem obočí. ,,Ehm váleli jste se v trávě a usmívali jste se na sebe jak idioti" objasnila mi Tara. ,,A pokud sis nevšimla, nechal tě asi třikrát jen tak vystřelit na bránu a když ses trefila, tak se usmíval taky. A když jste se obejmuli s Martinusem, tak nahodil docela uražený výraz. On normálně žárlil na svého bratra, protože tě obejmul" dodala Laura a pak se ona i Tara začali smát. ,,A dost. Tohle není vtipný a přestaňte se smát" utla jsem jejich smích.

***

Na pokoji jsem si vzala prášky, které jsem si zapomněla vzít ráno. Teď se mi kvůli tomu motala hlava a dělalo se mi černo před očima. Holky odešly na oběd a já zůstala ležet v posteli, protože se to pořád nezlepšovalo.

Netrvalo to ale dlouho a uslyšela jsem, jak se otevírají dveře. Myslela jsem, že to jsou holky a tak jsem prostě zůstala ležet a byla jsem potichu. Ale to, že to ani jedna z holek není, jsem poznala, když mě dotyčný pohladil po rameni a promluvil.

,,Prý ti není moc dobře" uslyšela jsem Marcusův hlas a posadila jsem se. ,,Co ty tu děláš?" zeptala jsem se ho. ,,Potkal jsem holky, když šly na oběd a říkali, že ti je zle. Poprosil jsem je ať vyřídí Joshovi, že hlad nemám a pohlídám tě" usmál se na mě. ,,Dobře, ale já nepotřebuju hlídání" kývla jsem s úsměvem.

***

S Marcusem jsme si povídali a smáli se snad všemu, co nás napadlo. Přišlo mi, že ho znám minimálně pár let, možná i celý život. Náš smích ale ustál v momentě, kdy Marcus do ruky popadl mojí krabičku s prášky, která ležela na nočním stolku.

,,Marcusi dej mi to zpátky!" pokusila jsem se prášků opět zmocnit. To se mi ale nepovedlo, protože Marcus s rukou pohl více do strany, abych na ně nedosáhla. ,,Na co jsou?" zeptal se mě trochu podezřívavě. ,,Mám časté migrény, proto beru tyhle prášky. A teď mi je vrať."

Ano, zalhala jsem mu, ale fungovalo to, protože prášky mi přistály zpět v klíně.

,,Asi už půjdu" řekl Marcus a začal se zvedat. ,,Ne" chytla jsem ho za triko a ztáhla ho zpět na postel. ,,A co by si tu prosím tě chtěla dělat?" ušklíbl se a změřil si mě pohledem. ,,Nevím" pokrčila jsem rameny a lehla jsem si.  To byla ale asi ta nejhloupější věc co jsem v Marcusově přítomnosti mohla udělat. Klekl si nade mne a rukama se opřel vedle mé hlavy. ,,Tak ty nevíš" podíval se na mě a v očích mu zasvítily jiskřičky.

Najednou se ale začal sklánět ke mně..

Tak jsem zpět s další kapitolou 🖤 Budeme dělat, že mi to zas netrvalo sto let 😅 Mám vás všechny ráda a budu ráda za každý hlas nebo komentář ❤